Důležitá opora šestky a budoucí lídr. Stále usměvavý Michael Krajčík začínal jako krasobruslař, pak se však po vzoru svého otce vydal na dráhu hokejového brankáře. Roli v brankovišti si užívá a i díky tomu získal titul vítěze Letce měsíce října. O kterém dalším úspěchu 11letá naděje Letců sní? „Chtěl bych se dostat do NHL a vyhrát Stanley Cup,“ prozrazuje upřímně v rozhovoru.

Pojďme k tvým začátkům. Jak ses vůbec dostal k hokeji, když jsi začínal s krasobruslením?
Na krasobruslení jsem původně chodil asi rok, nebo dva, ale potom jsem se rozhodl pro změnu. Můj táta taky chytá, šel jsem v jeho stopách.

Dají se základy z předchozího sportu nějak využít v bráně?
Určitě mám větší stabilitu na bruslích, což mi hodně pomáhá. Další výhody mě ale už úplně nenapadají.

Máte brankářské tréninky. Co při speciální přípravě pilujete?
Různě bruslíme, děláme i střelecká cvičení... Tréninky mě hodně posouvají, jsme smíchaní brankáři dohromady ze všech kategorií, takže mám možnost vidět, jak chytají starší kluci a to je super.

Zkušenosti z vyšších ročníků máš také v zápasech, pomáhal si například sedmičce...
To je pravda. Občas za někoho nastoupím, pokud je nemocný nebo třeba v karanténě, ale ani tu situaci nějak nevnímám. Chytám si jako vždy to své, snažím se předvést to nejlepší, co umím. Právě se sedmou třídou jsem začínal ještě předtím, než jsem zapadl do šestky. Takže mám kamarády i tam.

„Když se směju, zavírám oči. Ostatní na mě pak křičí, ať je otevřu."

Trenéři o tobě mluví, jako o týmovém hráči, srdci kabiny. Snažíš se ostatní motivovat?
Podporuju kluky i z brány. Třeba na ně zařvu, že musíme něco dělat nebo zaklepu vyrážečkou o led (směje se). Na jednoho kamaráda vždycky křičím „zamaký“, jednou to totiž řekl na tréninku místo zamakej.

Je super, že se s týmem bavíte také na ledě.
Ano, já se už od narození pořád směju, a platí to i v bráně. Jenže potom nic nevidím, protože mám neustále zavřený oči (směje se). Ne, to je sranda. Ale když se mi nedaří, tak na mě všichni křičej, ať už oči otevřu.

Hokej přináší každopádně i chvále plné tlaku. Co třeba nájezdy?
Já si je spíš užívám, baví mě ten adrenalin. Jsem rád, že na mě konečně něco letí.

Na jaký svůj zákrok jsi zatím nejvíc pyšný?
Bylo mi asi osm, tehdy jsme hráli ještě na malém hřišti... Dostali jsme se do finále nějakého turnaje, kde jsme se utkali s týmem HC Slovakia Talents. Já jsem byl u tyčky, hráč s pukem objel bránu a chtěl střílet do prázdný branky. Naštěstí jsem tam ale stihnul skočit a střela padla do lapačky.

To tě spoluhráči pak nosili na rukou, ne?
Bohužel ne. Hned potom jsem totiž dostal blbý gól, takže to bylo spíš deset vteřin slávy (směje se). Ale nakonec jsme stejně vyhráli.

„Letec měsíce? Všichni mi gratulovali, ale já nevěděl proč."

Kdo je tvůj hokejový vzor?
Hlavně táta a pak třeba Dominik Hašek. Od osmi let vzhlížím i k Henriku Lundqvistovi, ale ten nedávno skončil. Aktuálně bych zmínil asi spíš Philippa Grubauera, který hraje za Seattle.

Chtěl bys to dotáhnout daleko jako některý z nich?
Teď se hokejem hlavně bavím. Ale můj největší sen je dostat se do NHL a získat Stanley Cup. Taky bych rád vyhrál mistrovství světa... to bude docela těžký, ale proč ne (směje se).

A co titul Letce měsíce října? Potěšil tě?
Ohromně! Já jsem totiž ze začátku vůbec nevěděl, že jsem vyhrál. Když jsem přišel do haly, všichni mi gratulovali, ale já netušil, co se děje. Pak jsem se podíval na web a moc příjemně mě to překvapilo.

Jak si plánuješ užít odměnu? Čeká na tebe mimo jiné například voucher na laser game.
Měl jsem nedávno narozeniny, takže jsem se chystal někde udělat oslavu. Teď přemýšlím, že bych ji mohl uspořádat právě na laser game.

Věřím, že si ji užiješ. Chtěl bys na závěr něco vzkázat?
Rád bych moc poděkoval svým spoluhráčům a trenérům, včetně těch gólmanských. Především ale svému tátovi a rodině za podporu.