Bral jsem hokej vážně. Proto jsem teď dál než ostatní
       
 

Bral jsem hokej vážně. Proto jsem teď dál než ostatní

03.01.2014 | (cze)

Mnozí se domnívají, že neměl chybět ve výběru pro letošní šampionát do 20 let. On sám se na to snaží nemyslet: "Takhle se prostě trenér rozhodl..." Jedno malé pozitivum to ale přece jenom mělo - Václav Karabáček dostal v zámoří týdenní volno, a tak mohl strávit Vánoce doma s rodinou. A po čase se znovu zastavit ve svém mateřském klubu v Letňanech. "Ještě dva roky zpět jsem v této šatně sedával a najednou hraju v Kanadě... Je to jako sen," svěřil se v obsáhlém rozhovoru pro klubové stránky.

 
To jméno byste v budoucnu mohli slýchat hodně často. A brzy by si ho nemuseli pamatovat pouze tam, kde 17letý útočník hokejově vyrůstal. Budete-li hledat inspiraci v pevné vůli a neúprosné dřině, čerpejte ji právě u Václava Karabáčka. Protože přesně díky tomu - a dost možná že ho žene jeho pevná víra v boha - udělal za poslední dva roky tak obrovský posun v kariéře.

Člen reprezentační osmnáctky prožívá první sezonu za klub Gatineau Olympiques v prestižní kanadské juniorské soutěži QMJHL. A byť už loňský ročník odehrál v cizině za Salcburk, za oceánem je to pro něj zcela jiný svět.

"Všechno má své důvody,"
řekl před návratem do Kanady. "I to, proč jsem teď tam a ne tady."

Klidně tedy začněme Kanadou, kde trávíte první sezonu. Jak jste si tam za pár měsíců zvykl?

Teď už je to fajn. Žiju v jedné z nejlepších rodin, za nic bych ji tam nevyměnil. Strašně hezky se o mě starají. Je to hokejová rodinka, jejich táta byl dřív obrovským fanouškem Nordiques, ale od té doby, co se v roce 1995 přestěhoval klub z Québeku do Colorada, přestal už fandit. Colorado totiž hned pak vyhrálo Stanley Cup a jeho naštvalo, že to měli vyhrát jeho Nordiques. Nemůže to strávit.

Gatineau ale leží blíž Ottawě než Québeku, ne?
To jo, do Ottawy to máme asi patnáct kilometrů, někdy se tam jezdíme koukat na NHL. Jednou, když tam hrál zrovna Boston, jsem se sešel s Davidem Krejčím a vyprávěl mi, jak byl pro něj první rok v Americe taky hodně těžký. Říkal, že nám nezávidí ty čtrnáctihodiné cesty autobusem, ale hlavně ať pořádně makám. Já vím, že musím. Dělám pro NHL všechno.

Co vás v Kanadě překvapilo?
Jak je to tam všechno strašně sledované. Když jsme hráli s Halifaxem, vysílala to přímým přenosem celostátní televize TSN, což je největší sportovní kanál v zemi. Na každý zápas chodí deset skautů, o zájmu novinářů ani nemluvím. I když oni se chtějí bavit spíš francouzsky, takže se mnou moc nepořídí. (usměje se) Ale v angličtině už dělám pokroky, přitom ze začátku se mi všichni smáli.

Za to na ledě vás uznávají. Na nováčka slušně bodujete, máte úspěch. Sám se sebou spokojený jste?
V týmové produktivitě jsem třetí, ale za sebe otevřeně říkám, že by to mohlo být i lepší. Bodů jsem mohl posbírat daleko víc. Já vždycky dával góly, tady v Letňanech jsem proměňoval skoro každou šanci, jenže tam jsou gólmani na úplně jiné úrovni. Máte před sebou prázdnou bránu a oni pak vytasí neuvěřitelný zákrok. Ale v poslední době se mi střelecká forma zase vrací.

Co začátky? Byly pro vás psychicky těžké?

To rozhodně. Všechno jsem si moc připouštěl, a když se mi nepovedlo vstřelit gól, užíral jsem se v tom. Naštěstí mi došlo, že si všechno nesmím tak brát - a ono to opravdu funguje. Ale že bych zalitoval? To nikdy. Jednou jsem se dal na nějakou cestu a z ní neustoupím.

Vaše vlastní rodina vás už v Gatineau navštívila?

Dohodli jsme se, že přijede až na play off, protože teď to nemá cenu. Jsou tam třicetistupňové mrazy. Já když před Vánocemi přiletěl do Prahy, všichni na mě koukali jak na blázna, protože jsem venku chodil v krátkém rukávu. Pěkně jsem se tu ohřál.

Proč jste se vůbec rozhodl odejít v sedmnácti letech do Kanady? Téma, kdy je pro odchod do zámoří ten správný čas, se v Česku neustále probírá.

Kdybych tu zůstal, možná bych měl šanci prosadit se do nějakého týmu v extralize. Jenže tam jsem víc na očích skautům a mě čeká draft.

To je jediný důvod?
Ne, je tu ještě jedna věc - v roce 2009 jsme v Kanadě hráli jeden z největších mládežnických turnajů, a když na nás proti Detroitu přišlo deset tisíc diváků, byl to pro mě neskutečný zážitek. Od té doby jsem chtěl do Kanady co nejdřív. Zažívat to znovu.

Ale před rokem jste hrál sezonu za rakouský Salcburk.
Protože jsem byl moc mladý a do zámoří můžete odejít až rok před draftem. Ale já se na ten odchod chtěl nějak dopředu připravit, tak jsem zvolil aspoň Salcburk. Kvalita zápasů tam sice taková nebyla, zato tréninkové podmínky mi nabídli velmi dobré. Bylo užitečné nabrat v cizině nějaké zkušenosti.

"Ostatní to berou jako dobrou srandu,
kterou jim rodiče zaplatí. Ale mě odmala učili,
že musím jen makat, makat, makat."


Přiznejte se: už myslíte na draft?
Radši ne. Musím jen na sobě tvrdě pracovat, ono to pak přijde samo.

A když se za ty dva poslední roky ohlédnete zpět? Neříkejte, že to nevnímáte jako neuvěřitelně rychlou dráhu vzhůru.
To máte pravdu. Vždyť my se třeba v Kanadě potkáváme s Martinem Brodeurem a dalšími slavnými lidmi - pro mě něco nevídaného. Hrozně si to užívám, i celou tu atmosféru tam. My máme sice halu jen pro čtyři tisíce lidí, ale v play off je to prý obrovský kravál. Prý tam tím lidé strašně žijí.

Kdy podle vás nastal ten zlom, že jste v Praze začal být lepší než ostatní?
Když jsem přecházel do mladšího dorostu. Věděl jsem, že tu sezonu musím zahrát výborně. Střídavě jsem nastupoval i za starší dorost, kde jsem měl jako jediný přes bod na zápas, a to jsem hrál proti o dva roky starším ročníkům. Nejdřív to šlo snadno, jenže když si vás postupně začínají všichni hlídat, tak lehké už to není. A taky že nebylo.

S hokejem jste začínal na Spartě, v Letňanech jste od svých šesti let. Co vám náš klub dal?
Prakticky všechno. Bez pana Zavadila bych nebyl nic, on mě strašně moc naučil a já se pak tady mohl pořádně vyhrát. Ale měl jsem výhodu ještě v něčem jiném.

A to?
Že jsem na sobě chtěl neustále makat, což se ostatním úplně tak nechtělo. Trénoval jsem mnohem víc než jiní kluci, a to mi strašně pomohlo.

Mají to ostatní Letci brát jako užitečnou radu? Důkaz, že se dá i z tohoto klubu prosadit tak daleko?
Já to řeknu takhle: konkrétně letňanský klub má podle mě velkou perspektivu, protože s mládeží pracovat opravdu umí. Disponuje skvělým zázemím pro trénování, má kvalitní trenéry. Ale mě moje rodina nutila jako malého strašně moc trénovat, já si to zapsal do hlavy a taky jsem k tomu tak přistupoval. Kdežto v dnešní době se většině klukům moc trénovat navíc nechce.

Takže vy jste během svých let v Letňanech velkou vůli u ostatních spoluhráčů neviděl?

Víte, oni to berou jako dobrou srandu, kterou jim rodiče zaplatí. Ale mě odmala učili, že musím jen makat, makat, makat. Neuvědomují si, že spousta dětí na celém světě nikdy takovou šanci nedostane - přitom oni tu můžou hrát hokej a zkusit se jím třeba jednou živit. Co by za to jinde dali... V Kanadě všechno platí klub, a když pak vidím, co v Česku musí ti rodiče platit za to, že si jejich kluci ze srandy trénují a pak jdou radši na párty... Neříkám, že jsme v Kanadě nezašli nikdy na párty, ale každý tam pracuje na sto procent. Pořád!

Jste s některými kluky ještě v kontaktu?

Jasně, hlavně s Martinem Štoskem ze staršího dorostu, s ním jsem velký kamarád. A jinak tu znám všechny kluky z obou dorostů.

Tak jim na závěr zkuste připomenout, čeho by si měli v Letňanech vážit nejvíc. A motivovat je.

Toho, že tu možnost vůbec dostali. Ale je jasné, že oproti ostatním mají obrovskou výhodu v tom, že můžou na led celoročně. A toho by měli taky využít. Je tu veškeré zařízení, zázemí pro cvičení, fitness centrum, tělocvična pro strečink. Je tu toho pro hokej fakt hodně. Jo, je to klub mého srdce a nikdy na něj neřeknu nic špatného. Ale argumenty, které jsem tu vyjmenoval, jsou přece nezpochybnitelné.
 
Příští utkání
 
 
 
Copyright © 2011-2021 HC Letci Letňany & eSports.cz, s.r.o. & tellinger.cz  | ODM  | Informace o autorských právech  | RSS