Většina hokejových trenérů dětem radí, ať jsou pracovité a mají pevnou vůli. Marek Čurilla má ještě jeden poznatek: "Nehrajte si s ohněm." Možná jste jeho příběh v minulosti zaznamenali - před osmi lety si prožil peklo kuriózním zraněním, když mu v šatně kladenského "A" týmu vzplály nohy jako pochodeň. "Nikdo si takovou bolest neumí představit," vypráví v rozhovoru kouč šesťáků a mladšího dorostu.
Někteří váš příběh třeba zaregistrovali, můžete těm ostatním popsat, co se v říjnu 2009 stalo?
Oblékal jsem se do výstroje jako vždycky. A u hokejistů bývá zvykem, že si nohy před nástupem na led namažou masážní emulzí. Na kalhotách se mi trhaly našité reklamy a já si ty nitě chtěl upálit. Jenže když jsem vzal zapalovač, nedošlo mi, že mám na sobě hořlavinu. Pak už bylo pozdě.
Co bylo dál?
Chytly mi obě nohy od kolen až po třísla, začal jsem regulérně hořet - prostě velký modrý plamen. V šatně zavládla panika, pamatuju si, jak po mně někdo hodil ručník, který okamžitě shořel. Kluci se mě snažili uhasit, nikomu moc nebylo do smíchu, stříkali po mně vodu, ale chvíli trvalo, než se to povedlo. Ten plamen byl vysoký 30 centimetrů. Hořel jsem asi 15 vteřin.
Jaké byly bezprostředně poté následky?
Měl jsem prohořelé štulpny i ribano. A na nohách popáleniny druhého a třetího stupně. Na jednom mi vznikly velké puchýře, druhé stehno jsem měl celé sežehnuté až do masa. Něco takového vidíte spíš v nějakém filmu... Když jsem pak jel do nemocnice, doktoři mi říkali, že kdyby se mi tam dostala infekce, mohl jsem přijít o nohu. I tak jsem si protrpěl dlouhé týdny neuvěřitelné bolesti a návštěvy po nemocnicích.
Kdy vám bylo nejhůř?
Víte, když se to stane, jste ještě v takovém šoku, klepete se, ale máte v sobě adrenalin. Ale nejhorší bylo, když to začalo přicházet k sobě. Nebudu vám tady popisovat, co jsem prožíval - byly to šílené bolesti, nepřeju je nikomu. Vždyť já si pět týdnů nemohl dojít ani na záchod, jen jsem měl nohy nahoře. Marodil jsem s tím tři a půl měsíce, z toho dva a půl nemohl chodit. Doma jsem se plazil jak lazar. A jezdil po plastikách.
Jak vás z toho lékaři dostali?
Zkoušeli všechno možné, ale na jedné noze mi odemírala tkáň a nevěděli, co s tím. Vždycky zkusili nějakou mast, a když to nepomohlo, zase to dostávali dolů. Představte si, že vám někdo šmirgluje čerstvé maso v těle, často jsem se děsil, co zase bude. Až mi z jedné nohy kus kůže odřízli a zašili mi tím tu druhou, víc popálenou. Dnes už to nevypadá špatně, těm doktorům jsem vděčný.
Vy jste ale hráčskou kariéru neukončil díky tomuto zranění, že?
Kdepak, ještě jsem se vrátil a stihl pár sezon. Než mě skolila borelióza a s hokejem jsem skončil. Martin Procházka mě loni ještě přemluvil, ať vypomůžu Řisutům ve II. národní lize, ale zpětně vím, že to byla chyba. Zdraví máte jen jedno a u mě ty symptomy přetrvávají. I dnes se mi motá hlava, když si jdu jen tak zahrát.
Vyrovnáváte se s tím těžko?
Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nemrzí. Je mi teprve 31 let a hokej hraju od svých čtyř. Ale na druhou stranu mě to nezasáhlo tak, že bych byl v nějakém delíriu. Každý jednou musí skončit, u mě to jen bylo o něco dřív a já to tak beru.
Hokejový osud vás nakonec nasměroval do Letňan, kde jste začal pracovat na doporučení Davida Pojkara, pokud se nemýlím...
Přesně tak. S Pojkym se dobře známe ještě z dob hráčské kariéry, hráli jsme spolu i proti sobě. On mě v létě pozval na soustředění šesťáků v Neratovicích a já se pak s klubem dohodl na spolupráci. Pojky hledal někoho, komu věří a koho dobře zná. Jsem rád, že to vyšlo.
Je to vaše první zkušenost s trénováním dětí?
Kdepak. Už jsem pracoval s dětmi v cizině, konkrétně v Anglii, Německu nebo Maďarsku. V Česku jsem Radkovi Gardoňovi vypomáhal čtyři roky po sobě s letními kempy. Rychle jsem poznal, že mě tahle práce baví. Do Letňan jezdím strašně rád. Je tu skvělý trenérský kolektiv, na který se každý den těším.
Jak se vám s letňanskými šesťáky pracuje?
Jsou tam velmi bystří kluci, kteří poslouchají a chtějí se něco naučit. Navíc se s Pojkym dobře doplňujeme, protože on je obránce a já byl útočník. Máme spolu super vztah, úplně stejné názory na hokej. A taky je podle mě důležité, když trenér vede děti podle toho, co sám v hokeji prožil. Nebudu s někým dělat něco, co jsem sám neměl rád, spíš se snažím hlídat, co a jestli jim to vyhovuje.
V průběhu sezony jste přijal také funkci asistenta v mladším dorostu. Co řeknete o něm?
Na rovinu? Překvapily mě některé negativní ohlasy, protože si cením, že kluci nejsou vůbec odevzdaní a za současné situace, která je, na nic nekašlou. Naopak, v trénincích dál makají. Problém je, že shodou okolností prohráli v sezoně tolik zápasů, což se zákonitě podepíše na vašem sebevědomí. A pak je vidět, jak jim chybí ty vítězné okamžiky. Jakmile dostanou gól, mají tendenci se bát. Ještě ale nic nevzdáváme.
Liší se hodně přístup dnešních dorostenců od těch ve vaší době?
Když já spíš zažíval ty opačné situace - byl jsem v týmech, které hrávaly o titul. Tady je kámen úrazu v tom, že hrajeme polovinu utkání velmi dobrý hokej a pak se po inkasovaném gólu celém mužstvo sesype. Kluci hned vidí zase spoustu negativních věcí a začíná chaos. Ale zrovna nedávno jsem si ten hokej chtěl srovnat, tak jsem si pustil video nahrávku, když jsem já za mladší dorost vyhrál titul a dal jsem tenkrát Vsetínu rozhodující gól těsně před koncem.
Co jste vypozoroval?
Zase takové rozdíly tam nebyly, spíš jsme měli obrovskou kvalitu v individualitách, protože jsem hrával s kluky, kteří jsou dnes v NHL nebo v reprezentaci. Spíš vidím rozdíly ve stylu hry - dřív jsme hráli asi víc hlavou, dnes je to takové víc přímočařejší.
