Když před čtyřmi a půl roky přicházel do Letňan, dopředu varoval: „Rodiče mě asi nebudou mít v lásce." Letos u Letců začal v roli trenéra svou pátou sezonu a za tu dobu se stal oblíbeným u dětí i rodičů. Možná i svou upřímností a svérázným projevem, ale takový už David Pojkar, hlavní kouč 7. třídy a asistent dorostu, zkrátka je. Dýchá pro své mužstvo. A na rovinu řekne, co si zrovna myslí.

Pamatuji si náš první rozhovor z roku 2016, v němž jste říkal, jak mládežnickému hokeji chybí disciplína. Změnil se váš pohled?
U mé třídy určitě. Kluci tady fungují a tím, jak jsou starší, je to ještě lepší. My máme třeba týmovou skupinu na WhatsApp, cokoliv tam napíšu, platí. V podstatě komunikujeme jen s dětmi bez rodičů a jde to skvěle, nemusíte se pak zabývat něčím, co by zdržovalo vaši práci.

Jak dlouho vám trvalo vychovat si mužstvo podle obrazu svého?
Když jsem ho přebíral, kluci byli ve třetí třídě, takže na ně nemůžete hned naběhnout a držet je v kravatě. Ale společně jsme na něčem pracovali a zvykli si na sebe. Taky musím říct, že hráči měli vhodné návyky už od pana Nikla, mého předchůdce. Jasně, pár rodičů se mnou asi mělo ze začátku problém, protože dnes si každý může dovolit všechno. Ale každá cesta má své překážky a ta bez překážek nevede nikam.

Vy jste trenér, který na chování dětí klade velký důraz. Dokáže vás nedostatek disciplíny ještě hodně vytočit?
Víte, ono se obecně v naší společnosti na pravidla moc nedbá, protože když slyším, co si některé děti dovolují ve školách... Takové by u mě nevydrželo ani minutu. Morálka je v kolektivním sportu nesmírně důležitá, protože souvisí s herní disciplínou a na ledě se pak všechno odráží. Když si budete dělat, co chcete, projeví se to i v zápasech. A když kvůli tomu budete jen prohrávat, hokej vás za chvíli přestane bavit. 

Slyšel jsem ale i názory trenérů z jiných klubů, kteří se kvůli malému počtu hráčů v týmech bojí být na děti přísnější...
Ano, takového kolegu z okolí Prahy taky znám. A víte co? Mě by to absolutně nezajímalo. Bylo by mi úplně jedno, jestli mi přijde na trénink patnáct nebo deset hráčů. Pokud nechtějí brát hokej vážně, ať ho nehrají vůbec.

Jsou pro vás osobně v žákovské lize důležité výsledky? Někdo říká ano, někdo ne...
Jsem názoru, že by si je kluci neměli tolik brát, i když je v pořádku, že je porážka mrzí. Tak to má být. Důležitější ale je, aby se v tréninkách pracovalo na tom, co potřebujete zlepšit v zápasech, a to už je potom na trenérovi. Od něj se všechno odvíjí. 

Pořád jste mi neodpověděl na předchozí otázku.
U mě je to tak padesát na padesát. Ale hodně vážně berou výsledky rodiče. A to si myslím, že je největší defekt, ať už se jedná o jakoukoliv kategorii.

Když už jsme u rodičů, o nich jste se tehdy také zmiňoval. Zaznamenáváte ještě, že pokřikují na své děti během zápasů?
Už ne, i když to tak ze začátku bylo. Kluci u nás mají zakázáno dívat se při zápasech do hlediště, takové ty hluchoněmé znaky od tatínků na děti je to nejhorší, co může být. Chci je pochválit, protože naše pokyny berou vážně. Na druhou stranu musím říct, že máme hodně hlučný kotel z několika šílenců, takže když někam přijedeme, jsou naši rodiče hodně slyšet. A to je v pořádku. 

Letos vás určitě neminuly kauzy v jiných klubech, když unikly nahrávky trenérských proslovů z hráčských kabin. Co říkáte na to, že se něco takového vůbec děje?
Tomuhle absolutně nerozumím, ale asi to vystihuje naši dobu, celou tuhle nezdravou společnost. Naše generace by si tohle nikdy nedovolila, měli jsme úctu k autoritám. Co se stalo v Brně a Třebíči, pokládám za ještě horší než hyenismus. Natočit proslov a zveřejnit ho, to je něco šíleného.

Bavil jste se o tom i se svými svěřenci?
Spíš menší formou legrace, i když vím, že to legrace není. Jsem ale přesvědčen, že tohle by mi žádný z kluků neudělal. 

A co kdyby ano?
Tak by mě to asi ranilo natolik, že bych se na trénování vykašlal. Protože tohle není nic jiného než zrada na trenéra. Co může být horší? 

Vy sám někdy míváte ostřejší proslov k týmu?
Někdy pro ostré slovo nejdu daleko, ale není to nic, co by kluci neznali. Kdybyste slyšeli, jak na nás v mládežnických letech řvali naši trenéři... Když vyšel na povrch proslov trenéra Stloukala v Technice Brno, ptal jsem se našich hráčů, jestli jim to přišlo nějak přehnané. Odpověděli, že vůbec. Ať už to působí jakkoliv, fakt je ten, že se nahrávka na veřejnost neměla nikdy dostat. Co se stane v kabině, to by tam mělo i zůstat. Nechápu, co je tohle za móresy, a už vůbec nechápu, že se dějí i v seniorském hokeji. 

Čím si to vysvětlujete?
Netuším. U dospělých mi to přijde úplně ujeté. Ale většinou tohle udělá člověk, který se cítí nějak ublížený, nebo když má někdo tendenci pomlouvat druhého. U nás třeba jeden tatínek kritizoval cizího kluka a jeho postavení v sestavě přímo přede mnou, tak jsem ho rychle zastavil s tím, že žádný hráč není schopen odehrát stoprocentně celou sezonu. Ať si každý rodič všímá hlavně svého dítěte. O tým se postaráme my, trenéři.