Tvrdost, nebojácnost a obětavost. Tyto vlastnosti by Anna Václavková jako krasobruslařka příliš nepotřebovala, proto u ní nakonec zvítězil lední hokej. Obránce v ženském vydání odjakživa vyrůstá mezi chlapci a v juniorce navíc patří k těm mladším. Nic však pro reprezentantku do 18 let není překážkou a před střelami neuhne. „Strach nemám a protihráči často neví, jak proti mně hrát,“ svěřila se.

Kdy jsi poprvé skočila na led? A proč sis vlastně vybrala hokej?
S hokejem jsem začala přibližně ve čtyřech letech díky rodičům, kteří chtěli, abych se naučila bruslit. Původně jsem se měla věnovat krasobruslení a také jsem si zkusila gymnastiku, tenis nebo karate. Srdeční záležitostí se ale nakonec stal hokej, u kterého jsem zůstala.

V juniorce jsi jedinou dívkou. Jaké to je v šatně, máš si s hráči co říct?
V kabině jsme celkem dobrá parta, s kluky se dá normálně pokecat. Řekla bych, že mě berou jako plnohodnotného spoluhráče a neřeší, že jsem holka.

Nechybí ti někdy víc soukromí?
Převlékám se společně s ostatními a nevadí mi to. Kluci jsou kolem mě odmalička, takže jsem si už dávno zvykla. Naopak pociťuju, že se přede mnou stydí spíš oni.

Je něco, co tě na spoluhráčích štve? Co bys na nich naopak ocenila?
Často mě nemile překvapuje jejich míra sebevědomí, mají ho určitě vyšší než holky. V osobním životě nicméně vyhledávám radši klučičí společnost, cítím se v ní lépe. Samozřejmě mám i kamarádky, ale přijde mi, že ke klukům je jednodušší si najít cestu.

Jaké je hrát chlapecký hokej? V čem je těžší nebo naopak jednodušší?
Hlavní rozdíl je v tom, že je daleko fyzicky náročnější. U žen se očekává víc kombinací, které nakonec rozhodují. V zápase protihráči moc neví, jak proti mně hrát, což mi přijde někdy nespravedlivé. Jakmile ale zjistí, že jdu do všeho naplno, už se se mnou nemažou.

Nebojíš se tvrdších střel a hitů, když jsi obránce?
Žádný strach nemám, ptá se mě na to spousta lidí. Mojí prioritou je nedostat gól a udělám pro to cokoliv. Nebojím se soubojů a myslím si, že je to jeden z důvodů, proč pořád hraju chlapecký hokej. Baví mě o dost víc, protože se mi líbí celkový styl mužské hry.

Odvaha ti teda rozhodně nechybí, což ti na tvém postu rozhodně pomáhá, co?
Určitě. Když jsem ještě dřív hrála v jiném týmu, brali mě za největšího rváče, který dokáže každého srazit. Snažím se o to i teď, ale už to samozřejmě v některých případech není fyzicky možné. Občas slýchávám cizí rodiče, jak hráčům nadávají za to, že je srazila holka. Jednou jsem dokonce dostala od protihráče pěstí, protože se mu asi nelíbilo, že jsem hrála moc tvrdě.

Klade na tebe trenér stejné nároky?
Ano, požadavky má na mě úplně stejné, to ani jinak nejde. Co se týče tréninku, nemyslím si, že by mi v něčem ubíral, bere mě úplně stejně jako ostatní.

Jaké máš hokejové vzory?
Moc slavných hokejistek neznám, takže obdivuju hlavně hokejisty. Odmalička byl mým největším vzorem Alexandr Ovečkin, odjakživa mám ráda jeho tvrdou hru.

Co bys na své hře chtěla zlepšit? Máš nějakou slabinu?
Mým velkým problémem je určitě nervozita, hodně mě ovlivňuje. Snažím se na psychice pracovat s pomocí bývalého letňanského hráče Rudolfa Klímy, který mě pokaždé podrží. Jakmile jsem po zápase z něčeho špatná, zavoláme si a popovídáme si o tom.

Přitom psychika v hokeji hraje velkou roli.
Rozhodně. Podle mého názoru jsou ale kluci víc „splachovací“, často špatný zápas rychle hodí za hlavu. Zato já si chyby uvědomuju až moc a přemýšlím o nich i dlouhou dobu po utkání.

Co ti v této nepříznivé době pomáhá udržovat formu?
Led mi opravdu chybí, nedá se ničím nahradit a bohužel už nemůžeme trénovat společně ani venku. Baví mě posilování těla a ráda si ve volném čase zlepšuju dovednosti na střelnici, kterou máme doma. Občas si jdu taky zaběhat.

Jaký je tvůj hokejový cíl?
Hokej budu hrát, dokud to půjde. Je to můj život. Tím, že působím i v reprezentaci osmnáctek, tak je mým největším cílem dostat se na olympiádu.