„Táto, proč nemůžu hrát hokej?" - „Protože je teď všechno zavřené, synku." - „A kdy budu moct jít na led?" - „To zatím nikdo neví..." V podobné konverzaci se nedávno ocitla většina rodičů. Vládní nařízení uzavřela dětem zimní stadiony a další sportoviště, trénovat a hrát hokej se až na výjimku profesionálů nesmí. Jak takové čekání zvládnout? Svoji zkušenost popisuje jeden z rodičů Pavel Michl.
„Mám dva kluky, oba hrají hokej v Letňanech. Desetiletý Pavel chodí do páté třídy, Kubovi v přípravce je pět. Ptáte se, jestli jsou oba posedlí hokejem? Nenazval bych to posedlostí, ale zapáleností. Mají to rádi, mají tam své kamarády, zvykli si tam. A teď o to přišli. Nebrečí tu doma, to ne, ale hokej jim už samozřejmě chybí.
Kuba je ještě hodně malý, byl smutný z toho, že nemůže na kurz bruslení, avšak nějak to přijal a se situací se docela rychle sžil. Ostatně v jeho případě jsme se vlastně vrátili do letního režimu, kdy tréninky během prázdnin nejsou, takže ho manželka místo na hokej vozí jen do školky. Co se týče staršího Páji, od začátku situaci pochopil, protože celé dění s námi pravidelně sleduje. Hned si našel novou zábavu, vynahrazoval si to, o co přichází hodně dětí v Letňanech: tedy trávit volný čas s kamarády ze školy, což je něco, na co jindy nemá čas. Uzavření škol mu to umožnilo do doby, než byl omezen volný pohyb osob. Teď už je to horší.
Asi tu nemusím nikomu vysvětlovat, co pro hráče znamená slovo TÝM. Není to jen o hokeji, je to i o životě uvnitř komunity, party, která funguje jako jedna velká rodina pěknou řádku let. A kompenzovat si věci, na které nemáte během roku čas, funguje tak trochu jako dovolená. Na té se vám také první týden líbí, jenže pak už se těšíte zase domů, do toho bláznivého zajetého systému. Začínám na Pájovi pozorovat, že mu už dovolená skončila. Ze dne na den přišel o to, co ho baví, a teď už se zase těší domů, do Ice Areny. Mezi kluky, se kterými strávil už víc jako polovinu svého života. Teď s nimi může být pouze přes webkameru.
Já táta jsem celoživotní optimista, takže se na věci snažím dívat pozitivně. Přináší i tato doba něco pozitivního? Rozhodně teď trávíme víc času jako rodina a jsme častěji pohromadě. Každý den chodím do práce, na tom se naštěstí nic nemění, ale manželka se doma musí starat o kluky a klobouk dolů před ní, jak to všechno zvládá. Školka s jedním, distanční výuka s druhým, pak uvařit, udělat domácí úkoly, vyzvednout ze školky, připravit k online cvičení v rámci hokejového tréninku... Vždyť je zbytečné to tady rodičům popisovat, sami si tím procházejí. A všichni dobře víme, jak nám do toho všeho umí děti kolikrát lézt pořádně na nervy.
Svého kluka už do ničeho netlačím, byť přiznávám, že bych byl občas rád, kdyby víc přidal. Takže ho musíte popohnat, ale nejsem zase ten magor, který ho v deseti letech utaví. Pája je takový - mám-li ho specifikovat - disciplinovaný voják, který respektuje autority a ví, že si musí splnit svoje úkoly, jinak by bylo zle. Bezesporu tohle získal díky hokeji, kde se kluci disciplíně učí. I proto bych ho nejraději zase viděl s ostatními kluky alespoň v trénincích na suchu, kde by trávili čas jako tým. Snažím se to alespoň trošičku kompenzovat tím, že si vyrazím s oběma syny do přírody nebo si zadriblujeme na plácku s hokejkou a míčkem. Snažím se, aby Pájovi nezvadly ruce, takže míchá, střílí, přihrává. Co se týče hokejových dovedností, více zatím bez ledu nejde.
Tohle téma je o dětech, ale možná bych ho zakončil z pozice rodiče, který hokej miluje. Myslím, že to celkově chybí všem - ten frmol, to prostředí, ten pokec s ostatními rodiči a kamarády. O vášni k hobby hokeji ani nemluvím. S nikým se dnes nevídáme a nezasahuje to pouze mé syny, ale také mě.
Tak snad to čekání už nebude tak dlouhé. Snad zase brzy na shledanou v Ice Areně.“
