Může karanténa a zákaz trénování na stadionech ukončit hokejovou kariéru? Obsáhle se o problematice dnešní doby rozpovídal kouč šesťáků a osmáků Martin Dufek, jehož slova vyznívají jasně. „Pokud bude podobný stav trvat, může se stát, že skončí 2 až 3 procenta hráčů a na ostatních se výrazně nečinnost podepíše," varuje. Sám se musel s událostmi vypořádávat už od příchodu k Letcům.
Během května jsme se spolu bavili o vašich plánech a cílech do nadcházející sezony. Vše nakonec dopadlo trochu jinak, druhé omezení pohybu přerušilo rozjeté soutěže a pozastavilo koncepční práci. Jak jste se se situací vyrovnával?
Vrátím se na úplný začátek. Byl jsem rád a stále jsem, že mohu pracovat u Letců. Klub totiž patří k lepším pražským celkům zasazujících se o výchovu talentů pro národní tým. Letňany jich prošla celá řada. Jsem vděčný, že mohu prodat zkušenosti i názory a prací pomoct. Co se týče jarních opatření... Žádný kouč nevidí takovou situaci rád, protože nemůže naplno rozvinout svůj potenciál a učit děti tak, aby šly progresivně nahoru. Snažili jsme se udělat maximum proto, aby proces běžel normálně. O prázdninách včetně soustředění se dohánělo vše možné a musím říct, že obě moje kategorie makaly na sto procent. Novinky přijmuly dobře, vzaly je bez problémů. Kluci sklonili hlavu a řekli „jasně trenére, jdeme do toho“. Byli na sezonu připravení, jenže...
Jenže přišla druhá vlna.
Postihuje celý svět. Týká se Evropy i Ameriky, do jisté míry připomíná světovou válku, jako kdyby byl podtext té třetí biologický... Není to dobré pro vývoj lidí a záměr sportu. Věřím ale, že všichni udělají maximum proto, aby se stav stabilizoval. Abychom se mohli dál rozvíjet a radovat se z toho, co přichází. Začátek sezony jsme každopádně neměli ideální, pak se však začaly projevovat prvky z přípravy. Děti si musely zvyknout. Je to otázka roku, dvou, nic nejde za měsíc.
Co konkrétně jste se snažil inovovat? Na některé změny asi kluci nebyli zvyklí, že?
Na úvod jsem jim řekl svou představu. Bavili jsme se o tom, že chci vidět maximální přístup ke každému tréninku. Sport to vyžaduje. Když hráč nedochází, neví, jaké nároky trenér klade. Jako jednotlivec se nemůže zlepšovat po herní stránce i z hlediska socializace. Podstatná část procesu chybí. Hokej je kolektivní hra. Právě z takového prostředí mohou vzejít lepší hráči, „celebrity“ a „špílmachři“ jednotlivých zápasů, díky nimž roste celý tým. Najeli jsme na metody, které jsem si seskládal z celého světa a u nás se třeba tolik nedějí – možná sporadicky v posledních dvou letech... Kluby začínají přemýšlet, že musí změnit přístup. Začít trénovat jinak. Vše není o dvouměsíční suché přípravě, ale důležitou roli hraje také kondiční příprava po celý rok. Specializace na led, kompenzace, kondice, rychlost, dovednosti... Takto jsem shrnul svoje plány rodičům, jenž jsou další podstatnou částí celého procesu. Kdykoliv mohou přijít a zeptat se, jak se jejich syn zlepšil. Bez podílu obou složek: rodičů plus kouče, bychom nešli správnou cestou.
Týmu dáváte také motivační odměny.
Hodnotím přístup k tréninku, sportovní cíle, obecné chování a týmovost v kolektivu. Každý měsíc klukům vypisuji souhrn a dostanou za dobré výsledky hokejovou odměnu, aby měli dál chuť. Tím se strhává a motivuje kolektiv. Pak také s hráči jednotlivě mluvím, abych s nimi byl víc svázán. Aby věděli, že kouč není jenom o úkolech, ale jde o člověka z masa a kostí. Týmy na to nebyly příliš zvyklé, úkolů se však zhostily velmi dobře. S disciplínou nemám problém. Jsem přísnější trenér, každopádně pochválím, když vidím, že dítě šlape. Také jsme se zaměřili hodně na bruslení a víc jsme na kotouči. Jen mě trochu mrzí, že nepanují ideální podmínky, abychom si zlepšovali střelbu mimo led. Můžeme ji zařadit jen do tréninkové jednotky, což je podle mě málo.
Zpátky na úplný začátek, jak velký je z hlediska dlouhodobé práce aktuální režim bez tréninků úkrok?
Socializace chybí, ustrne na bodu nula. Kontakt máme pouze přes internet a telefon... Snažím se klukům každý den nastavit tréninkový proces, metodiku a posloupnost. Posíláme videa s písemným materiálem, který mají každý den provést, aby se jen u počítače nevzdělávali distančně. Pohyb je totiž pro zdravé dítě neméně důležitý jako škola. Je to provázané. Konkrétně teď klukům běží tři týdny, během nichž se mají naučit určité sestavy. Pak mi je pošlou zpět a vyhodnotíme, kdo má nejšikovnější ruce. Snažíme se stále zůstat v blízkém spojení, jinak nevidím způsob, jak pracovat na zlepšení. Věřím, že se pohnou ledy a mládež bude propojená v opatřeních se školou. Koneckonců jde o stejné téma. Rád říkám, že musíme vzdělávat ducha a trápit tělo, aby bylo v kondici. Bez jedné z těchto složek se nedá fungovat. Pracujeme na dovednostech a získávání kondice, síle, rychlosti, vytrvalosti, koordinace, gymnastice... Všechno musí kouč hlídat, aby děti nelenily. Ale mám obavy, že by někteří mohli skončit. Už třeba jen kvůli finančním důvodům. Teď se ukáže, jak mají děti celý proces rády i samostatně. Ukáže se, kdo hokej nejvíc miluje.
A také, kdo ho nechce obětovat...
Pokud bude „karanténa“ pokračovat, mám opravdu velké obavy. A nejsem sám, Václav Nedorost – skills kouč Mladé Boleslavi – avizoval, že děti s hokejem opravdu skončí. Pokud nemají hráči silné zázemí a cítění pro sport, aktivity zanechají. Myslím, že se to už v některých hlavách odehrává. I my trenéři jsme v podstatně částečně bez práce, což je těžké. Musíme najít hlavně psychickou cestu a sžít se s situací, oklepat se. Člověk musí přijmout, co se děje a najít sílu, aby šel dál. Nejde jen o sport, všude kolem sebe sleduji, jak se lidé se situací vyrovnávají špatně. V novinách a na internetu se objevují zprávy o sebevraždách, lidé nežijí správným způsobem, jak by měli. Někdo pud sebezáchovy nemá tak vyvinutý a bohužel přichází to nejhorší.
Pokud někdo nežil podle vyhovujícího rytmu před začátkem opatření, teď už ho nenastaví, že?
Naopak bude postupovat dolů a dolů, až se dostane do krizové části života. Neví, jakým směrem se má dát, motá se v chaosu. Pak nastávají nenávratné patové situace... Každopádně musíme být pozitivní. Věřím, že se věci rozpohybují. Že se najde správná cesta, z níž vyjdeme vítězně a vrátíme se zpátky do našeho správného života.
Jak velkou ztrátou jsou pozastavení soutěží spojené s dvouměsíční pauzou z hlediska vývoje dětí?
Vidím je jako půlroční ztrátu, vlastně budeme začínat od znova. Koncepční práce se načala, teď byla přerušena... Sezona trvá sedm měsíců, stejnou dobu už jsme pomalu dohromady v součtu bez sportu. Měsíc nicnedělání je práce na dva tři měsíce, pokud tedy dítě opravdu nic nedělá. A pak se nám to samozřejmě násobí. Hrozí, že soutěž nebude plnohodnotná, protože se nestihnou odehrát zápasy. Jestli se přistoupí k dvoukolovému formátu, nebo turnajovému... To už je otázka pro patřičné orgány, bezpochyby jde o ovlivnění. Možná se ročník prodlouží do sprna... Ale zpátky k otázce, obecně jde o obrovské ztráty, které mají dlouhý časový dopad. U přípravky a předškoláků to tolik nevadí, v krizové situaci jsou spíš starší žáci a dorost s juniorkou. Kluci, kteří by se měli realizovat a jít dál, mají najednou nevynucenou stopku. Čas jim bude chybět. Právě oni možná nevědí, jestli nemají skončit a věnovat se jiné práci. A můj odhad, kolik hráčů může skončit s hokejem, když budou opatření pokračovat? V globálu 2 až 3 procenta, pokud bude aktuální stav trvat. Může se ale stát, že se situací ustojí. Život je pestrý, stává se možné i nemožné.