Naplánovat si doma poctivý trénink není nic jednoduchého. Své o tom vědí i hráči šesté a osmé třídy, kteří se podrobně rozpovídali o individuální sportovní rutině během opatření. Letci ocenili, že jim ke zlepšení pomohla vlastní střelnice, a možná trochu překvapivě našli také některé pozitivní aspekty cvičení v improvizovaném režimu. Co všechno museli žáci plnit a jak zvládali hokej se školou?
Po další vlně zpřísnění opatření se Letci museli na dlouhou dobu přesunout do svých domovů. Cíl zůstal stejný: v improvizovaných podmínkách se připravit co nejlépe. Trenéři se s kategoriemi spojili přes internet, aby mohli pravidelně zasílat videa znázorňující komplexní cvičení. Veškerá zodpovědnost během nelehké doby ale přesto padla na hokejisty samotné, kteří museli zůstat pečliví i bez motivace kolektivem.
Jak konkrétně žáci trénovali? Srovnali jsme zkušenosti hráčů šesté a osmé třídy, kteří obdrželi obdobné úkoly od kouče Martina Dufka. Ten pojal systém cvičení zábavnou formou, již si obě kategorie pochvalovaly. Přes platformu WhatsApp hráči dostali k dispozici soubor naučných videí týkající se přípravy v „home officu“, Letci se pak měli věnovat nácviku po určitou dobu a pak natočit svůj posun v dovednostech. Motivaci měli hráči jasně danou, protože trenéři následně vybrali „nejlepší ruce“ z týmu, respektive toho, kdo cvičení zvládl nejlépe.
Byl pohled útočníků na domácí cvičení jiný než brankáře?
Ivan Andrushchenko (útočník, 6. třída):
„Na domácím tréninku jsem se nejvíc zaměřoval na techniku hole, protože si myslím, že práce s hokejkou je jednou z nejdůležitějších dovedností. Taky trénuji střelbu, protože bez gólů tým nevyhraje. Doma máme střelnici, takže mám příležitost na sobě pracovat každý den i přes to, že je všechno zavřené. Bohužel to není tak zajímavé jako s kamarády, proto doufám, že se na led vrátíme co nejdříve.
Řekl bych, že mi distanční výuka trvá stejně dlouho jako prezenční, tudíž mám dostatek času na trénink. Se soustředěním mám ale větší problém. Dřív jsem byl zvyklý, že mám doma víceméně volno, takže si můžu pustit televizi nebo si zahrát nějakou hru. Teď když jsem pořád doma, je pro mě velmi obtížné udržet pozornost.
Z domácího cvičení jsem si odnesl důležitou věc: neexistuje žádná kouzelná hůlka, která z člověka hned udělá hokejistu. Když chci něčeho dosáhnout, tak musím makat, makat a makat. Nejvíce mi vadí, že se nevidím se svými kamarády. Hrozně rád bych se vrátil zpátky do časů, kde jsme chodili bez roušek do školy a na tréninky.“
Dominik Šimáček (útočník, 6. třída)
„Taky jsem si převážně zlepšoval techniku hole, která mi dělala největší problémy, plus střelbu z nových pozic. Dále jsem se snažil si udržet fyzičku, která se pokaždé špatně dohání. Rodiče mi pořídili vlastní střelnici, za kterou jsem rád. Je tam velká brána, super povrch na míchání s pukem a na další sportovní aktivity s kamarády.
Školu mám od rodičů nastavenou na prvním místě. Hokej mě ale moc baví, dělám ho naplno, takže se to zvládat dá. Tím, že jsem se učil cvičení, která nám pan trenér posílal přes video, jsem se stal samostatnějším. Hlavní je všechny cviky pořádně vnímat, pak se podle nich učím snadněji.
Nejvíce mi chyběl kolektiv, kamarádi. Štve mě, že aktuálně nemůžu nic vyzkoušet na ledě, kde to je úplně něco jiného než na střelnici.“
Filip Topol (útočník, 8. třída)
„Doma jsem se zaměřil na posílení nohou a středu těla. Cvičil jsem pomocí TRX, balanční podložky a gumy. Dělal jsem například člunkový běh, kliky, dřepy, sklapovačky a podobně. Střelnici mám hned vedle zahrady a když chodím trénovat, beru si s sebou reproduktor, to mě baví. Taky tam můžu chodit i v zimě, kdy je brzo tma, protože je osvětlená. Udělal jsem si tam dokonce provizorní žebřík z lepenky, abych trénoval rychlost.
Distanční výuka ve škole mi začíná každé ráno v osm hodin a končím okolo oběda. Zabírá mi hodně času vypracovávání úkolů, ale jinak vše zvládám v pohodě.
Z tohoto režimu jsem si bohužel nic moc pozitivního nepřinesl, chyběli mi kamarádi, trenéři a celkově celé hokejové prostředí. Nejvíc mi vadí, že nemůžu na led. Mám rád, když je nastavený nějaký zajetý režim, který se pak lépe dodržuje.“
David Černoch (brankář, 8. třída)
„Snažil jsem se po dobu všech tréninků zaměřit především na práci nohou. Tréninky byly koncipovány na dynamiku, agilitu, rozvoj rychlosti, reakcí a postřehu. Ale běhal jsme i delší kopce, což bylo hodně náročné. Jako brankář jsem dělal hodně věcí na obratnost, používal jsem míče nebo tenisáky. Hodně jsme i s mým tátou (trenér Jiří Černoch, pozn. red.) jezdili na kole, máme skvělé trasy.
Doma mám k dispozici celou zahradu a velkou trampolínu, kde můžu pilovat obratnost, používám slideboard (slajdovací desku) na procvičování skluzu. Samozřejmě mohu trénovat po celé vesnici, kde jsou různá hřiště a venkovní pomůcky ke cvičení.
Soustředit se na školu zvládnu. Všechno jsem stíhal, protože mi táta uzpůsobil tréninky během mého volného času. Pozitivní je samozřejmě to, že mám doma trenéra, mého tátu, který se mnou vše probírá. Snažím se ho co nejvíc poslouchat. Někdy se ale na mě naštve, když mi něco nejde, nebo když nepracuju naplno. I když byly tréninky hodně náročné, moc jsem si je užil.“
