Málokdy se přes den zastaví. Martin Hušpauer je úspěšný v prostředí realitních kanceláří, jeho celoživotní láska k hokeji však nikdy nevymizela. Cesta mezi Letce se mu otevřela poté, co přihlásil svého syna na kurz bruslení. Dnes je nejen otcem a makléřem, navíc plní roli trenéra. A jak všechno časově zvládá? „Občas se musím hecnout, ale nic si nechci nechat vzít," popisuje s úměvem kouč pětky.

V čem vaše práce vůbec spočívá?
Je veřejně známé, že mám realitní firmu, kde řeším s klienty prodej bytu, domu nebo pozemku v Praze a okolí. To je už menší část práce, pomáhá mi s tím můj tým. Já se speciálně věnuji poradenství v oblasti prodeje developerských projektů. Pro klienty dělám kompletní marketing a hlavně obchodní část, co se týče prodeje jejich produktů.

Naučilo vás povolání i něco do života?
V branži jsem od roku 2001, prošel jsem mnoho pozicemi a tvrdím, že je moje práce především o komunikaci s lidmi. Každý den navíc musím pracovat s novými informacemi, což není jednoduché. A právě schopnost komunikace se snažím předat i klukům a do našeho hokejového prostředí.

Váš pracovní den se asi o dost liší oproti dnům ostatním…
Pevnou pracovní dobu nemám, ale naučil jsem se dobře organizovat svůj čas. Díky tomu můžu skloubit práci s hokejem, který si nechci nechat vzít. Řídím se heslem: když něco děláš, dělej to pořádně. Pracuji, jak potřebuji, a občas je to velmi dlouhé. Navíc jsem zjistil, že je hokej pevná součást mého kalendáře, beru ho jako činnost, u které si odpočinu. Potřebuji namáhat mozek i jiným způsobem, a to mi trénování umožní.

Musíte být například stále na telefonu?
V dnešní době je být online už vcelku normální. Sociální sítě jsou dobrým pomocníkem, ale někdy je toho až moc. Stává se mi, že si odskočím na trénink, a po návratu mám klidně deset nebo patnáct zmeškaných hovorů. V tomhle ohledu je to náročné, musím se neustále maximálně koncentrovat na hokeji i v práci, ale nestěžuji si. Naopak mě to posouvá a neustále trénuje moji hlavu.

Kdy jste si řekl, že ve svém životě potřebujete hokej?
Hokej je mojí celoživotní náplní. Hraji ho odmalička, už asi od šesti let. Ve škole jsem dostal lísteček na nábor a ukecal jsem mamku, abych tam mohl jít. Rodiče mě podporovali, všechno se mnou absolvovali a za to jim patří velký dík. S hokejem jsem nikdy ani na chvíli neskončil. Jsem rád, že jsem si například zahrál dorosteneckou extraligu nebo juniorskou ligu, po celý život ho prakticky hraju pro zábavu. Pak přišla rodina a syn, kterého jsem logicky také nasměroval ke stejnému sportu. Je to moc fajn.

Popíšete příběh, který vás dostal do role trenéra?
Syn Matouš začal chodit do přípravného kurzu, kde děti trénoval Láďa Kadaně. Ten se stal zároveň jeho hlavním trenérem v první třídě. U tréninků jsem vždycky tak postával a s každým jsem se snadno dal do řeči. Často jsem se do všeho zapojoval, až z toho vzešlo, že by se klubu na výpomoc s kluky někdo hodil. A potom to bylo tak, že jsem se na Matoušovy tréninky taky převlékl a už jsem nebyl ten, kdo stojí za mantinelem. Nenapomohlo mi k tomu jen nadšení, láska a touha, musel jsem vložit i velkou část svého úsilí a času, abych funkci trenéra opravdu dostal.

Takže se dá říct, že vás naverboval právě Ladislav Kadaně...
Na tom, že jsem součástí Letňan, má ohromný podíl. V klubu je skvělá parta, kde nechybí legrace, a za normálních podmínek se vídáme každý den. I když jsou někteří o dost mladší, spojuje nás hokej a rozumíme si. Klub mi vytvořil pevné sociální vazby, rodiče tahám po celé republice a společně pořádáme aktivity i mimo zimní stadion.

Jak to všechno dohromady zvládáte?
Někdy lehce, ale ve většině případů složitě. Žiju život ve vysokém tempu. Jsem detailista, mám rád věci připravené, takže to mám někdy ještě časově náročnější. Musím se občas trošku hecnout. Někdo se ve svém volnu dívá na televizi, zatímco já si připravuji tréninky. Mezitím je ale potřeba zvládat rodinné záležitosti, věnovat se manželce a synovi i při jiných aktivitách, než je hokej.

Zmínil jste rodinu. Jak ta vaši životní náplň vnímá?
Podporuje mě a já jí děkuju, že mi vše umožňuje a vytváří mi prostor. Hokej nám vyplňuje i víkendy. I přesto si myslím, že se nám daří podnikat rodinné výlety nebo si vyjet na dovolenou a jen odpočívat.

Neřekl jste si ale někdy, že toho je příliš?
Ano, občas pomyslím na to, jestli bych neměl ubrat. Na druhou stranu jsem si na fofr tak zvykl, že nic měnit nechci. Nemůžu trávit tolik času s přáteli, ale pokaždé si připomínám, že všechno jde nějak naplánovat. V rodině to máme v něčem dokonce jednodušší, protože hokejové povinnosti jsou naplánované dlouho dopředu.

Oddělit práci a velký koníček asi není snadné, že?
Řekl jsem si, že v Letňanech to bude o sportu, o klucích a o zábavě. Nedílnou součástí trénování jsou rodiče, se kterými je nutné spolupracovat. V klubu chci být Martin jako trenér, co vede hráče podle svého nastavení a svědomí. Rozhodně do toho nechci tahat práci a využívat hokej pro zdroj potenciálních kontaktů. Beru Letňany jako komunitu a zároveň odpočinek, co mi pročistí hlavu. Hokeje se nikdy nevzdám, protože mi vrací to, co do něj vkládám. Největší radost mi dělá vidět, jak se hráči vyvíjejí sportovně i lidsky. Tím se dobíjím.