Prošel Spartou, góly střílel i za finskou SaiPu. Dvaadvacetiletý Jakub Wojnar se ale nyní vrací zpět ke kořenům. Tam, kde jeho hokejová cesta začala. První krůčky na bruslích se učil v dresu Letců, který teď znovu oblékne, tentokrát však v roli výrazné posily A-týmu. Ambice šikovného útočníka navíc míří vysoko. „Myslím, že do tří let bychom mohli hrát v play off nebo bojovat o titul a třeba i o postup do první ligy,“ věří.
Začněme postupně, sezonu 2018/19 jste strávil ve Finsku. Šlo o velkou zkušenost? V čem se skandinávský hokejový svět liší?
Řekl bych, že největší rozdíl je v rychlosti jak bruslení, tak celé hry. To se výrazně projevuje například v přechodech z pásma, i silově se však Finové pohybují na jiné úrovni. Ti kluci sice nevypadají mohutně, ale z hlediska síly a hbitosti jsou mnohem lepší. Už od útlého věku chodí do posilovny, se svou malou vahou dokážou zvednout daleko těžší závaží než v Čechách kluci, kteří měří třeba 190 centimetrů.
Takže by dřívější posilování mohlo pomoct českému hokeji?
Musí se začít už od mládeže, to se říká vždycky. Výsledky se nedostaví během dvou let, jde o dlouhodobější otázku. Je potřeba pomalu připravovat ještě malé kluky, kteří by pak od 13 let mohli cvičit tak, jak se u nás posiluje třeba až od 16-17.
A co konkrétně trend bruslení? Je spojený se zmiňovanou sílou a mohly by vůbec brzké silové tréninky fungovat u nás?
Mohly, záleží hlavně na výchově trenérů na ledě. Ve Finsku kladou velký důraz na powerskating, sám jsem zažil, jak jsme ho dělali 15 minut před tréninkem a deset minut po něm. Bruslení mají jako číslo jedna. Před každým zápasem jsou volné ledy, kam si kdokoliv může jít předem zabruslit, zastřílet... Když jsem se vracel po zranění, trenér mi řekl, že mám plochu k dispozici, ať si jdu zabruslit a zkouším to. Co vím, v Česku taková možnost většinou není.
Ale rozdíly jsou možná i v mentalitě, ne?
Ve Finsku je přístup k hráčům hodně individuální, především co se komunikace týče. Trenér měl například přichystanou speciální složku zaměřenou jen na mě a z každého zápasu v ní bylo okolo dvaceti videí. Hodně mi to pomohlo, zlepšilo se mi bruslení i hra do těla. Předtím jsem první dva měsíce pořád ležel na zemi. Ti kluci mají ohromnou stabilitu a sílu v nohách, takže trvalo, než jsem si zvyknul a přizpůsobil se.
Odjíždět brzy do cizí země znamená samo o sobě zásadní životní změnu. Jak jste vše zvládal?
Ze začátku bylo opravdu nejtěžší přivyknout tempu. V Česku jsem do té doby hrál juniorku, která byla snad o dvě třídy pomalejší. A co se týče života okolo, psychicky jsem se nejhůř vypořádával s počasím. Ve Finsku je v zimě pořád tma a v létě zase pořád sluníčko. Vlastně jsme měli trochu prohozený režim. Chodili jsme na stadion, když byla noc, a ze stadionu jsme se vraceli zase až za svitu měsíce.
Ve Skandinávii se klade důraz na spojení hokeje se vzděláním, vy také studujete vysokou školu. Který obor?
Je pravda, že ve Finsku je škola s hokejem hodně spojená, mají svoje sportovní třídy. Spoluhráči v kabině studijní povinnosti často probírali. Já jsem se teď dostal na obor Fyzioterapie na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Předtím jsem rok studoval kriminalistiku na Vysoké škole finanční a správní, ale došlo mi, že to není pro mě. Tehdy jsem si ještě myslel, že se budu hodně živit hokejem…
Takže ryze hokejovou kariéru už neplánujete?
Vím, že bych chtěl spojit hokej s prací. Po dvou letech, kdy jsem se potuloval v první lize, jsem se necítil dobře. Usoudil jsem, že bych rád začal studovat právě fyzioterapii a že bych mohl s hokejem pokračovat ve druhé lize.
A tak došlo na přesun zpět do Letňan.
Skončil jsem v Prostějově, kde jsme se na podmínkách odchodu společně domluvili, a pak jsem chvíli pracoval. Vtom přišla nabídka od Jardy Nedvěda, jestli to nechci přijít zkusit, protože si všiml, že nikde nehraju. Okamžitě jsem kývnul. V Letňanech jsem vyrostl a pořád mám ke klubu velký vztah. Velmi mě potěšilo, když jsem zjistil, že Letňany koupily druhou ligu, úplně mi to nahrálo do karet.
Co vůbec říkáte na velké plány u Letců?
Vše okolo klubu se změnilo: od kompletně nové vize přes logo a barvy až po naši šatnu. Přestavuje se celý management a systém práce, což Letňanům hodně přidává na hodnotě. Se spoluhráči si neskutečně vážíme toho, že se do klubu dávají takové peníze, a musíme svůj vděk ukázat a vše vrátit právě na ledě… Věřím, že pokud budeme pokračovat v podobném duchu a pokud v týmu budou dobří hráči, do tří let bychom mohli hrát v play off nebo bojovat o titul, a třeba i o postup do první ligy.
Osobní cíl je tedy pomoct klubu do play off?
Chtěl bych se s Letci udržet na prvních pozicích – určitě alespoň v první pětce. Bylo by krásné, kdybychom toho dosáhli. Náš tým má navíc skutečně velké ambice zahrát si play off. Jsme mladí, hokej je pro nás pořád číslo jedna a nevšiml jsem si, že by tam někdo chodil jen tak, jak se říká, jako na „pouťák". (směje se)
Do druhé fáze přípravy jste vlétli ve velkém stylu. Co bude ale ještě potřeba vypilovat do startu ostré sezony?
Především nějaká menší taktika. Obranné pásmo, práce v boxu, souhra s beky na modré čáře... Nejsou hotové ještě ani přesilovkové lajny. Ale i předtím, když jsme hráli proti Benátkám, jsme soupeře dokázali porazit velkým rozdílem. Zápal hráčů je obrovský, záleží už jen na detailech, které ani běžný člověk okem nevidí. Jde o maličkosti, právě ty však rozhodují zápasy.
Když se přesuneme do minulosti, máte nějakou konkrétní vzpomínku na dětství v Letňanech, která vám uvízla v hlavě?
Nejvíc vzpomínám na dobu, kdy jsme asi ve druhé třetí třídě dostali pana trenéra Martina Rouska, který si nás nechal až do staršího dorostu. Já jsem sice v mladším dorostu odešel do Sparty, ale vlastně jsem jinak v Letňanech nezažil, že by jeden trenér zůstal u svého týmu tak dlouho. Právě pan Rousek mě naučil všechnu hokejovost, za což jsem mu velmi vděčný. To byly ty nejhezčí vzpomínky: dětství, turnaje za Letce, kdy jsme všechno vyhrávali… A těch medailí, co jsme získali!
Také bylo netradiční, že jste měli dlouho jednu lajnu, která se neměnila...
Přesně tak, byla speciální. Já, Lukáš Rousek, Dominik Danov, Michael Gaspar a Rus Semjon Mirochnikov, v tomhle složení jsme hráli celou dobu. Když jsme se roztrhli, nechtěl jsem ani na zápas. Pamatuju si, že když jsme se třeba chystali do Pardubic a rodiče panu Rouskovi dokonce volali, jestli hraje naše lajna. Dětství v Letňanech bylo fakt nádherný. I díky tomu, že rodiče utvořili skvělou partu, všichni se spolu bavili. A nejenže spolu s námi jezdili na soustředění, ale dokonce jsme hromadně trávili i dovolenou. Myslím, že skvělý kolektiv mimo arénu ovlivnil, jak jsme byli sehraní na ledě.
