Už to bude 10 let, co odehrál poslední zápas v profesionálním hokeji. Od té doby Jaroslav Nedvěd rozjel slušnou trenérskou kariéru. V sobotu se ale vrátil zpátky v čase a po boku svých svěřenců pomohl druholigovému áčku Letňan k výhře 2:0 na ledě Nové Paky. "Užíval jsem si to a jsem rád, že se to povedlo," usmíval se hlavní kouč. V 52 letech. Jako by se nechumelilo.

Druholigové repete si měl spolu se svým asistentem Ondřejem Poulem střihnout i v pondělní dohrávce na ledě Jablonce nad Nisou. Jenže k ní nedošlo, soupeř byl kvůli covidovým pravidlům nucen jít do karantény. "Škoda. Hodně jsem se na to těšil," pokrčil rameny "Méďa". V domácím utkání s Děčínem by ve středu měl řídit tým už ze své klasické pozice na střídačce.

Nechcete si to ještě rozmyslet? Je na vás vidět, jak jste si zápas v hráčské roli užil.
To jsem si opravdu užil, ale pokud se ve středu nestane nic zásadního, mělo by se nám už vrátit několik hráčů z marodky. Hrát hokej už není mou životní náplní, takže to v naprostém klidu zase předám klukům, kterým má tahle soutěž dobře sloužit. I když nezastírám, že jsem se v pondělí do Jablonce hodně těšil.

Až tak vás to nadchlo?
No jasně. Vždyť já jsem v neděli mohl jet na lyže nebo hrát squash. Ani na pivo jsem nešel, abych byl v pondělí ready. Místo toho jsem si dal dobrý oběd, pak procházku, pustil jsem si nějaký ten film - přesně ty rituály, které jsem dělával během hráčské kariéry. Zatímco zápas v Nové Pace bylo hodně spontánní rozhodnutí, tohle už bylo plánované. Měl jsem čas se na to připravit a fakt jsem se hodně těšil.

Jak dlouho jste se s asistentem Ondřejem Poulem rozmýšleli, jestli týmu v sobotním utkání pomůžete?
Jak jsem řekl, bylo to hodně spontánní, takže večer před zápasem, kdy se začali někteří kluci omlouvat. Měli jsme málo hráčů, nechtěli jsme odkládat další zápasy už při tak nabité termínové listině. Tak jsme se na sebe podívali a řekli: Jdeme do toho. Vzali jsme si registračky z béčka, za které hrajeme Krajský přebor. I to byl důvod, proč jsme do toho šli, protože se udržujeme pravidelně na ledě. Třeba já chodím hrát dvakrát týdně dvě hodiny s veterány v Letňanech, k tomu ještě to naše béčko. Jsem minimálně třikrát týdně v herním zápřahu, takže to zase takový problém nebyl. Z voleje jít hrát II. národní, to bych si netroufnul.

A váš osobní dojem? Jak vám to šlo?
Já to vlastně pojal jako svůj první mač v kariéře - maximální zodpovědnost bez nějakých extravagancí. I když jsem se na ledě cítil dobře, tak jsem se snažil hrát především bez chyb. Dostat puk, nahrát, prostě hrát jednoduše... Pamatuju si svůj první start v extralize, tehdy jsme se Spartou vyhráli 1:0 nad Vítkovicemi. Tohle bylo vlastně něco podobného. Už na rozbruslení jsem měl v sobě zase ten adrenalin, věděl jsem, že jsem připravený. Jsem rád, že se to všechno povedlo a vyhráli jsme bez inkasovaného gólu.

A navíc jste si znovu zahrál s Janem Hlaváčem, dalším veteránem v týmu.
Párkrát jsme si s Bubákem vyměnili puk, když jsme se potkali na ledě. To bylo perfektní. Kolik mu je, pětačtyřicet? Mně dvaapadesát, to máte skoro stoletou spolupráci. Paráda. (směje se)

Dostane najednou trenér v hráčské roli jiný pohled na své svěřence, než když stojí celou sezonu na střídačce?
Stoprocentně, s tímhle souhlasím. Ale zároveň si myslím, že je to oboustranné. Někteří kluci na mě možná koukali se zbytečně velkým respektem, teď mě zažili jako jednoho z nich, viděli mě v klidu, spíš pozitivního, ne trenéra, který je upozorňuje na chyby, když se vrátí z ledu. Od tohohle jsem se úplně oprostil.

Ale v kabině jste si úvodní řeč vzal, ne?
To ano, jen jsme si zopakovali, co jsme cvičili na zápas. Pak už jsem to předal Blážovi (Tomáš Blažek, technický ředitel klubu - pozn. red.), který jel s námi, aby nás zastoupil na střídačce, a nechal to vyloženě na jeho postřezích a jeho pohledu. Jak říkám, všichni jsme si to parádně užili. A vítězství 2:0 bylo třešničkou na dortu.