Nadějný obránce, který svou vizitkou talentovaného hráče deváté třídy zaujal i pražskou Spartu. Jáchym Novák se navzdory závažným zdravotním problémům dokázal vrátit zpět do formy a nyní už zase naplno dokazuje, proč by o něj kluby měly mít zájem. Jaké rituály patnáctiletý cílevědomý šikula a Letec měsíce ledna dodržuje před zápasem? „Píšu si seznam akcí, které chci během utkání zvládnout,“ svěřuje se v podrobném rozhovoru.
Za Letce hraješ už od šesti let. Jak ses k hokeji dostal?
Když začala sportovat moje sestra, rodiče napadlo, že bych měl sport dělat i já. Nechali mi volný výběr, byl jsem ale hodně nerozhodnej. Pak jsme jednoho dne jeli přes Letňany a já viděl Ice Arenu. Tak jsem se rozhodl dát šanci Letcům. Byla to vlastně náhoda.
Věděl jsi už po první návštěvě hangáru, že u hokeje zůstaneš?
Ano. Hned jsem si zde totiž našel kamarády, takže mě prostředí začalo moc bavit. Navíc, když jsem zkoušel jiné sporty, přesvědčil jsem se, že hokej byl pro mě skutečně nejvhodnější volba.
Našel jsi dobrou partu. Děláte si občas ale i naschvály?
Něco takového se sem tam stane, ale nejde o žádné větší problémy. Třeba na soustředění jsme si dávali během spánku pastu na záda, takže ráno jsme se budili a pasta byla vlastně všude. Máme spolu hodně zážitků. Co se ale stane v šatně, to zůstane v šatně (směje se).
Vraťme se k tobě. Chtěl jsi už od začátku hrát v obraně?
Ne. Vždy jsem obdivně koukal na Jardu Jágra a další hráče, kteří dávali góly. Pak ale trenér Láďa Kadaně vytáhl mě a mého kamaráda z přípravky dříve. Říkal, že jsem mohutný a že bych měl zkusit post obránce. Defenziva mě chytla, a navíc se mi v ní dařilo, tak jsem u ní zůstal doteď.
K obraně patří i ostřejší zákroky. Popral ses někdy?
Hodněkrát (směje se). Když mě ještě trénoval Láďa Kadaně, dostal jsem přezdívku Buldozer. Občas jsem totiž přijel a někoho srazil, což se v mladší kategorii rodičům ostatních hráčů nelíbilo. Ale nikdy jsem nevyvolal nějakou větší rvačku, to mi přijde zbytečná věc.
V sezoně tebe samotného potkalo nepříjemné zranění...
Ano, z něj jsem byl strašně nešťastný. Měl jsem dobře našlápnuto, a najednou přišel úraz. Pauza vždycky strašně uškodí. Navíc hokej extrémně prožívám, mám ho rád... Být najednou dva měsíce bez tréninku mi přišlo strašně zvláštní. Jednou, když jsem měl jet domů ze školy, jsem místo toho omylem zamířil do Letňan. Až u Areny jsem si uvědomil, že vlastně nemůžu hrát.
Jaký byl návrat po tak dlouhé době na led?
Cítil jsem neskutečné štěstí. Zároveň se na mě valila obrovská podpora spoluhráčů, kteří se mě po celou dobu zranění vyptávali, kdy už se zase vrátím. Nechápu, jak někdo vydrží bez hokeje třeba rok. Já jsem občas utrápenej, i když mám jenom volný víkend.
Ani zdravotní potíže ti tak sezonu nepřekazily…
Mě snad nezastaví nic (směje se). Vždy jsem byl průbojný. Občas mi sice chyběl talent, ale vše jsem si vybojoval. Některé věci mi samozřejmě stále nejdou, proto na nich dál makám.
Za poctivou práci sis vysloužil také titul Letce měsíce.
Ano, ocenění mě moc zahřálo a nabudilo. Vědět, že patřím k nejlepším ze všech kluků v měsíci a že jsem odvedl dobrý kus práce. Když ještě v Letňanech bylo staré vedení a udělovala se cena pro Letce týdne, jednou jsem ji získal. Od té doby se mi ale vyhrát nepovedlo. Teď mám proto fakt velkou radost.
Jak ses vlastně o vítězství dozvěděl?
Kluci přišli do šatny a říkali: „Hele, Letec měsíce.“ Myslel jsem, že si dělají srandu. Pak jsem se ale podíval na Instagram klubu a viděl jsem svou fotku. Trochu jsem se leknul, bál jsem se abych na ní nevypadal špatně. Nejsem zrovna nejfotogeničtější. (smích)
Reakce spoluhráčů byla kladná?
Samozřejmě si ze mě kluci trochu utahovali, ale zároveň mi gratulovali. Říkali, že se mi měsíc opravdu vydařil. Že mě snad nikdy neviděli hrát líp než právě teď, v únoru. Věřím, že jsem i z jejich pohledu vyhrál zaslouženě.
Pyšní určitě museli být i rodiče. Dali ti něco za odměnu?
Oba byli šťastní. Zvlášť táta má vždycky hrdý úsměv. A mě samozřejmě taky potěší, že dělám radost rodině. Odměnu jsem ale nedostal. Každopádně to není vůbec špatný nápad, asi ho doma navrhnu (směje se).
Důvodů k hrdosti zjevně rodiče mají víc, všímají si tě totiž i jiné kluby…
Ano, ale konkurence je velká. V extralize dorostu hrají fakt jen nejlepší kluci. Když jsem byl na zkoušku ve Třinci, úplně mě zaskočilo, na jaké úrovni jsou... Jak bruslí, jak jsou rychlí, zdatní, jak si vedou technicky. Ještě na sobě určitě musím pracovat a pilně makat. Neusnout na vavřínech.
Kde bys chtěl v budoucnu hrát?
Doufám, že se dostanu do dorostu do Sparty. Určitě bych chtěl hrát profesionální hokej, doufám, že se mi to podaří. S jedním kamarádem jsme plánovali zkusit zahraničí, ale usoudil jsem, že raději zatím zůstanu v Česku. Do ciziny bych rád, až mi bude třeba sedmnáct.
Máš vysněnou zemi, kde by sis přál hrát?
Jednoznačně Švédsko. Pochází odtamtud totiž moje největší hokejové vzory. Mezi obránci je mým hlavním idolem Victor Hedman, který teď hraje NHL za Tampa Bay.
Co ti kromě vzorů dodává motivaci?
Mám například deníček, kam si den před zápasem píšu, co bych během utkání chtěl zvládnout. Poznamenám si třeba dva góly, asistenci, zblokovanou střelu... Když zadání splním, tak si body odškrtnu. Když nesplním, tak zakřížkuju.
Jak často se ti daří cíle plnit?
Poslední dobou docela pravidelně. Na začátku jsem góly nedával, naštěstí jsem se už rozstřílel. Snažím se hlavně neustupovat, když na mě letí puk. Ale nechci zase předstírat, že jsem superhrdina.
Máš ještě nějaký předzápasový rituál?
Každé ráno poslouchám jednu svou oblíbenou písničku. K snídani si pak před utkáním vždy dávám tvaroh. Také si pokaždé obaluju hokejku. Navíc ji přejíždím bostonským pukem, protože fandím Bruins.
