Kouč Martin Hušpauer odchází. Nelekejte se, naštěstí pro Letce v hangáru nekončí úplně. Po pěti společných sezonách se však loučí se svými dosavadními svěřenci, kteří v uplynulé sezoně hráli za šestou třídu. Jakou hlavní myšlenku jim vtisknul a kam dál povedou jeho kroky? „Řekl jsem jim, ať všechno dělají na sto procent. Společně s Martinem Uldrichem teď povedu osmičku, ale svoje kluky pořád budu hlídat,“ rozpovídal se trenér.

Pojďme na začátek vaší trenérské dráhy. Jak jste se k ní dostal?
Vlastně až díky svému synovi, kterého jsem přivedl k hokeji a k Letcům do přípravky, kde jsem se seznámil s jeho tehdejším trenérem Láďou Kadaněm. Když pak šel syn v první třídě na led, oblíknul jsem si znova brusle a pomáhal mu jako rodič. Od poloviny sezony už jsem se zapojoval jako asistent. Začal jsem s klukama jezdit na turnaje, protože Láďa vedl i starší kategorie a u mladších bylo obecně trenérů málo. Naplno jako hlavní trenér jsem kluky získal od druhé třídy. Vedl jsem je až dodnes, kdy zahajují přípravu na sezonu jako sedmá třída.

Na post hlavního trenéra jste si ale musel udělat licenci...
Ano, nejprve jsem získal tzv. céčko, o dva roky později jsem se pustil také do studování na B licenci. Zároveň jsem průběžně navštěvoval různé kurzy, semináře. Začal jsem se o to opravdu do hloubky zajímat a v Letňanech mi dali příležitost. Postupem času jsem se zapracoval a myslím, že jsem se trenérem i doopravdy stal.

V čem vás trenérství lákalo?
Zezačátku to byla především kombinace dvou prvků. Celoživotně se hokeji věnuji, chtěl jsem u něj proto zůstat. Zároveň se mi líbilo, že bych se takhle mohl hokejově realizovat a současně být nablízku svému synovi. Zjistil jsem, že by mě to bavilo. A když už jsem jezdil pomáhat, proč se nestarat rovnou o celou partu.

Jaká je vaše vlastní hokejová minulost?
Nehrál jsem na špičkové úrovni, ale odehrál jsem pár zápasů ve druhé národní lize. Nicméně právě mládežnickým a dorosteneckým věkem jsem si prošel naplno. Jsem odchovanec Konstruktivy (HC Konstruktiva, později přejmenováno na HC Kobra Praha – pozn. red.), pak jsem přestoupil do Kralup a asi ve 22 letech jsem končil v Benátkách nad Jizerou. Od té doby ale hraju dál pro zábavu.

„Chtěl jsem trénovat zodpovědně, aby vše fungovalo.“

Inspiroval vás třeba nějaký váš bývalý trenér?
V mládežnickém věku jsem dlouho měl výborného trenéra docenta Tomáše Periče, který v současnosti přednáší na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Mě vedl od přípravky až do osmé třídy a bylo to fantastický, mám jedině dobré vzpomínky. Připravil nás nejen po hokejové stránce, ale i do života. Velmi dobře se o nás staral, naučil nás spoustu věcí.

Sám jste také dlouhou dobu strávil jako kouč jednoho ročníku, s bývalou šestou třídou se loučíte po pěti společných sezonách.
Ano, pustit kluky dál, aby se jim věnoval někdo jiný, byl můj nápad. Rozhodl jsem se, že jsou ve věku, kdy by měli dostat jiného a třeba mnohem zkušenějšího trenéra. Chtěl jsem, aby je naučil něco nového, ale především, aby jim dal nový impuls. Aby přeskládal tým, aby se znovu rozdaly karty. Nový trenér totiž ještě k hráčům nebude mít vytvořenou takovou vazbu, bude je teprve poznávat. Klukům, kteří budou pracovat a chtít, to může pomoci v jejich dalším „hokejování“.

Ročník nyní předáváte trenérskému duu Martinu Rouskovi a Lukáši Vykoukovi...
Jsem moc rád, že kluky povedou právě oni. Lukáš je mladší, ale je chytrý, má dobrou empatii, a hlavně je k tomuhle povolání vzdělaný. Právě dělá státnice na FTVS. Trenér Rousek je zase zkušený mazák s velkým citem pro hru. Jsou to výborní trenéři, kteří mohou kluky posunou dál. Budu jim fandit s velkým respektem.

Odcházíte od svých úplně prvních svěřenců, jaké pro vás bylo je trénovat?
Byla to velká zábava. Mohl jsem do toho vtisknout svoje přesvědčení a myšlenky. Na druhou stranu jsem to vnímal jako velký závazek. Musel jsem si na všechno teprve přicházet, odzkoušet, ale chtěl jsem to dělat dobře a zodpovědně. Bral jsem je jako svou první třídu, jako malé kluky, které musím nějak nastavit, aby vše klapalo a abych je něco naučil. Zároveň abych je nezkazil jako lidi, abych v nich vybudoval vztah ke sportu obecně, aby se dobře vyvíjeli po hokejové stránce a byli konkurenceschopní.

„Vztahy jsou důležité, vznikají doživotní přátelství.“

Co vás na práci s touhle partou bavilo?
Vlastně všechno. Musím říct, že tenhle ročník je určitě zajímavý. Nemám úplně přesné porovnání, ale když se podívám na ostatní kluby a týmy, které jsem za těch pět šest let potkal, a zhodnotím jejich projevy, jak funguje tým, hra, parta... Já jsem měl štěstí, že tihle moji kluci mají hokej opravu rádi a chtějí pořád něco dělat. Cokoliv jsem vymyslel, účastnili se. Ať to byly tréninky na ledě, na suchu, zápasy, turnaje, nebo i jiné aktivity.

Myslíte nějaké méně hokejově zaměřené činnosti?
Ano, třeba hokejbal nebo kola. Dbal jsem na všestrannost. A když jsme jezdili na soustředění, tak jsme si je vždycky pořádně zpestřovali. Akvaparky, rafty, různé pochody, bojovky... Kluci se chtěli zapojovat, a to mě na tom hrozně moc bavilo. Sportoval jsem a užíval jsem si s nimi, za to jim děkuju. Jsou prostě správná parta, je sranda.

Trávili jste spolu opravdu hodně času, že?
Ano, byl jsem s kluky téměř každý den na tréninku a o víkendech na zápasech, skoro šest let v kuse. Se spoustou z nich, a dokonce i s jejich rodiči, jsme jezdili pravidelně na hory. V červnu se zase jezdí do autokempu do jižních Čech pod stany, tam se chystáme také letos. Ročník fungoval i mimo hokej, byli jsme schopni podnikat s rodiči výlety. Třeba se sebrali tatínci, vzali se kluci a někde společně a méně organizovaně jsme strávili pár dní.

Utkvěla vám v hlavě vzpomínka z nějakého výletu?
Rád vzpomínám na dobu, kdy byli kluci opravdu malincí. To jsme s nima různě blbli. Například v rámci soustředění jsme je v Děčíně vzali do soutěsek na lodičky. Do té velké pramice se jich naskládalo třeba dvacet, všichni na hlavě kšiltovčičky, na zádech batůžky a mávali. Někteří byli vyděšení, jiní zase naopak pohoda, nevadilo jim, že odjíždí s nějakým Charónem (smích).

Na kolektiv zjevně dáváte velký důraz.
Je to tak, opravdu na něj hodně dbám. Každý je sice jiný, ale dohromady musí všichni tvořit partu, protože hrajeme kolektivní sport. Samostatně nelze fungovat. Na výsledkové tabuli nemůže stát jméno jednoho hráče, může tam být jen HC Letci Letňany. Každý ve hře přispěje k výkonu, každý umí něco. Říkal jsem klukům, aby se o vztahy v mančaftu starali, protože můžou získat zážitky a kamarádství do konce života. Sám pár takových mám a dnes je umím docenit. Jsou to nejkrásnější roky.

Sehrané party často komunikují speciálními signály či vlastní řečí, měli jste i vy něco podobného?
(Smích) Tak určitě. Ale to je nepublikovatelné, musí se to zažít. Měli jsme třeba sousloví několika písmen, které by se dalo volně přeložit ve smyslu, že každý zápas musí mít tempo, že se musí bruslit. Nebo se kreslila taktika na tabuli se šipkou do brány s dovětkem ‚...dej gól‘. Vlastně to někdy bylo účinnější, než když jsem klukům nafukoval hlavu množstvím pokynů, co kdo kde a jak musí dělat.

Jak tedy nejčastěji vypadala příprava bezprostředně před zápasem?
Měli jsem v kabině takovou chvíli na soustředění, říkal jsem tomu ‚minutka‘. Pustil jsem vždy nějakou instrumentální hudbu a řekl klukům, ať zavřou oči a představují si, jak budou na ledě hrát, aby si vše vizualizovali. Každý má nějaký úkol, nějaký post, každý umí něco. To byl náš hlavní rituál. Takové zklidnění předtím, než hráči vlítnou s pokřikem na led a vylítne jim tepovka.

Vlastní pokřik jste ale neměli...
Ne, přejali jsme ho ze starších kategorií, je běžně slyšet na chodbách hangáru. „Co jsme? Tým. Odkud? Z Letňan. Raz dva tři. Letci.“ Za tohohle zvuku šli kluci na led. Už předem se v kabině domluvili, kdo bude křičet jakou část. Párkrát jsem se je snažil motivovat, aby si vymysleli něco nového, tenhle rok jsme k tomu měli nakročeno, ale nakonec na to nedošlo.

Nová verze by mohla vzniknout pod dalším trenérem. Je ještě něco, co jste přenechal svému nástupci?
Záměrně jsem nezvolil kapitána. Když jsme začali hrát velký hokej, kluky jsem na tomhle postu různě točil. Snažil jsem se hledat lídra a koukat i na to, jak se on sám bude v roli cítit a jak na něj bude reagovat tým. Odvést mančaft na led, odřídit rozcvičku a podobně si vyzkoušelo asi sedm osm kluků. Zvolil jsem třeba vždy jednoho, kdo si vzal na starost jeden nebo i více víkendů či určitý turnaj.

Proč jste se rozhodl volbě vyhnout?
Nevím, jestli to je dobré, nebo špatné rozhodnutí, ale necítil jsem potřebu volit jednoho stálého kapitána. U některých kluků jsem měl pocit, že by se jím stát mohli třeba na základě výkonů nebo osobnosti v kabině, ale pak jsem třeba viděl, že je taková povinnost svazovala, že už to pak při hře nebyli oni. Nebo se příliš věnovali motivaci ostatních a zapomněli na sebe. Chci, aby si tým našel doopravdy přirozeného lídra.

„Když práci děláte dobře, děti vám to vrátí úsměvem a energií.“

Jakou další myšlenku jste svým svěřencům do budoucna předal?
Moje velké krédo a přesvědčení je, že se musí naučit milovat proces. Hokej není jen o zápasech a vyhrávání, patří k tomu všechno okolo – od tréninku po skládání věcí. Snažil jsem se, aby si k tomu vytvořili emoční vazbu, aby je bavilo dělat i ty méně příjemné věci, které vedou k zápasu. Zároveň jsem jim řekl: „Chlapci, všechno, co v životě i v hokeji děláte, dělejte na sto procent. Nemá význam se něčemu věnovat napůl."

Myslíte si, že některé vaše metody se lišily od obvyklé praxe?
Nemyslím si, že jde o zázračné věci, ale snažil jsem se klukům některé rituály a signály vtisknout. Ukazoval jsem to pár dalším trenérům a viděli, že uvnitř týmu máme opravdu vytvořenou nějakou chemii, která není úplně běžná, nefunguje to tak ve všech mančaftech. Každý si s hráči třeba tolik nepovídá.

Zajímavé také je, že jména zapisujete jen zkratkami.
Ano, nepíšu křestní ani příjmení. Když se hráč jmenuje Kostenko, tak je to prostě KOS, kdyby to byl Hušpauer, tak HUŠ. Tímhle stylem jsem zapisoval sestavy, rozdělení nebo i tréninky a podobně. Ale není to můj vynález. Prolomil mě jeden tatínek, který objevil, že trenér Ivan Hlinka takhle připravoval sestavu třeba i na legendární Nagano.

V čem je vlastně specifická práce s takhle malými hokejisty?
Úžasné je, že člověk od nich dostává obrovskou zpětnou vazbu. Okamžitě víte, jestli je to baví, nebo ne. Když s nimi práci uděláte dobře a oni se baví, hned vám to vrátí úsměvem a aktivitou. Vidíte jejich energii, jak lítají. Zároveň je u nich vidět, jak rychle se učí a zlepšují po všech stránkách. Od hokejové, fyzické, dovednostní až po mentální. V dospělém a pracovním životě bývají tyhle procesy dlouhodobější, občas se třeba výsledek vůbec nedostaví. Naopak tady je vždy.

„Prohrát se může, ale musí se makat. Chyby jsou cesta ke zlepšení.“

Za pět sezon jste asi musel vidět výrazné posuny.
V přípravce a v první třídě získali kluci základy bruslení, takové ťapání. Nyní je opouštím – tedy ne, správné slovo je předávám – a doufám, že jsou připraveni na další etapu. Velmi jsem se věnoval tomu, aby kluci měli dobré návyky, které budou dále potřebovat do žákovských lig. Poslední roky jsme už hráli velký hokej, a právě tam je vidět posun. Dnes už jejich hra opravdu vypadá, jak má, včetně souvislostí a pravidel.

Jak byste zhodnotil výkony šestky v průběhu let?
Je tam celá řada šikovných kluků, takže jsme si zahráli dobré zápasy. Byli jsme konkurenceschopní, zvali nás na kvalitní turnaje. Tam jsme vždy zažili nejvíc srandy. Moc jsem si to společně s nimi užil, protože jsme měli převážně vítěznou náladu, která je samozřejmě vždy lepší. Spoustu utkání jsme také prohráli, ale po odmakaném výkonu. Hráli jsme dobrý hokej, a to mě baví. Může se prohrát, ale musí se to odjezdit, pak prohra nevadí. Chyby se dělají, právě díky nim se dá zlepšovat.

Vzpomenete si na nějaký společný zajímavý zápas?
Zajímavý byl třeba turnaj v Maďarsku nebo turnaj ve Frýdku-Místku na konci téhle sezony. Tam jsme si řekli, že chceme opravdu zkusit vyhrát, a málem se nám to podařilo. Hráli jsme dobrý hokej, tým skvěle fungoval. Kluci byli zdravě namotivováni, chtěli výsledek získat sami pro sebe, nejen pro mě. Už se i částečně sami organizovali, já stál opodál. Tak jsem poznal, že jsem je doopravdy něco naučil a že už jsou velcí.

„Mám k nim vazbu, chci s nimi udržet vztah. Dostali mě do kolen.“

Velmi emotivní musel být také váš poslední turnaj v Plzni, který se konal v dubnu.
Ano, tam jsem se vlastně s kluky loučil. Musím říct, že mě dostali do kolen, dokonce ukápla i nějaká slzička. Připravili rozloučení a poděkování, někteří rodiče přinesli dort. Moc mě potěšili. V kabině za zavřenýma dveřma jsme si všechno řekli, byl to moc hezký a silný zážitek. Zároveň jsem se snažil, aby si na turnaji zahrálo co nejvíc kluků, kteří byli zdraví, takže jsme se rozloučili i zápasově.

Plánujete se dál účastnit jejich utkání aspoň jako divák?
Pořád kluky pozoruju, chodím za nimi. Mám k nim vazbu, chtěl bych vztahy udržet. Je to můj srdcový ročník. Navíc tam stále mám syna, takže se i jako táta hrozně těším, až se na nějaký zápas podívám z hlediště. Budu se snažit udělat si na ně čas. A jakmile uvidím, že kluci nefungují, tak na ně vlítnu do kabiny (smích). Flákat se nebudou, to jsem je neučil.

Trenérskou kariéru ale ještě úplně neopouštíte.
Je to tak, nyní budu vést společně s Martinem Uldrichem osmou třídu. Oficiálně jsem v roli asistenta, ale budeme fungovat plnohodnotně jako partneři. Těšil jsem se, že budu mít nového parťáka, něco od něj odkoukám a vyzkouším si spolupráci s jinými hráči, poznám odlišný rukopis, jinou formu komunikace a tréninku. Ustoupil jsem z postu hlavního trenéra, ale připravuji se, že se k tomu ještě někdy navrátím a propracuju.