Zná každý šroubek v hale a pamatuje snad všechny rýhy na ledě. Martin Uldrich kroutí v Letňanech už osmnáctou sezonu, všechno přitom začalo poměrně nenápadně. Zkušený trenér přicházel kdysi mezi letku jako hráč juniorů, když svlékl dres rivala z Kobry, postupně vypracoval na trenérskou lavičku a stal se jedním z pilířů klubu. Proč k Letcům přicházel, co ho v hangáru i po letech drží a na co vzpomíná nejraději?
Letňany nebyly pro Martina Uldricha neznámou ani v době, kdy ještě nebyl jejich součástí. „Dřív jsem hrál za Kobru, kde led přes léto nebyl, takže jsem občas využíval ten v Letňanech,“ začíná vyprávění trenér, jenž se pak v hangáru usadil hlavně díky dvěma jménům: „Tenkrát tu trénovali Honza Doutnáč s panem Zbyňkem Zavadilem, které jsem už v tu dobu dobře znal. Jelikož jsme se s Kobrou nedomluvili na dalším působení, začal jsem hrát tady.“
Už od začátku se kouč, který je mimo jiné také muzikantem, cítil v hangáru dobře. A to nejen díky postupovému úspěchu, na který dosáhl s juniorkou, ale hlavně díky lidem kolem sebe: „Hned první rok se nám podařilo postoupit, byl jsem dokonce kapitán, ale stěžejní pro mě byla super parta.“
Do koučování vtáhl Martina Uldricha už zmiňovaný Zbyněk Zavadil. „Nabídl mi, jestli mu nechci chodit pomáhat s mládeží, kývl jsem na to, a tak to celé vzniklo,“ líčí. Mezi trenéry se v Letňanech, hlavně díky bratrům Kučerovým, potkával se spoustou vynikajících bývalých hráčů. „V jednu chvíli jsem se podíval na všechna ta jména... když jsem za nimi přišel do šatny, nejradši bych všem vykal. Byli to hokejisti, na které jsem se chodil dívat.‘‘
Od té doby uplynula řada let, Martin Uldrich ovšem nemá v plánu působiště měnit: ‚‚Na Letce mám nejhezčí vzpomínky a dost jsem toho zde zažil. Zkrátka si to v Letňanech užívám a trénování mládeže mě velmi baví.“ Důležitá je také symbióza s profesním životem. „Ať už se v minulosti jednalo o studium na vysoké škole, které jsem skloubil, stejně tak to mám teď se zaměstnáním, je to skvěle nakombinované. Další výhodu představuje i dojezdová vzdálenost,“ pochvaluje si.
Pod rukama Uldrichovi prošlo nespočet hráčů, přesto na dvě kategorie vzpomíná nejraději: „Je to ročník Kuby Vrány, Václava Karabáčka a dalších, byly to vlastně moje začátky, v té době jsem dělal asistenta panu Zavadilovi. Skutečně fantastický mančaft, na to nikdy nezapomenu.“
Dalšími, kteří se hluboce vryli do paměti, jsou hráči ročníku 2003 doplněni o šikuly ročníku 2004. „S těmito kluky jsme zažili velké úspěchy. Byli jsme schopni porážet ta nejsilnější mužstva jako třeba Spartu, Slavii, Zlín nebo Hradec Králové,‘‘ vzpomíná trenér a potvrzuje, že ruku v ruce s úspěchem jde i výborná nálada v kabině: ‚‚Zažili jsme fakt hodně srandy a všichni v šatně si to užívali. Navíc jsem byl obklopen skvělým realizačním týmem.‘‘
V souvislosti s tímto kádrem mu vyvstává na mysl vtipná historka: „Když jsme hráli v Ostravě, stalo se, že jeden hráč během utkání zaklínil hokejku do vrátek a dalších pět kluků do něj zezadu tlačilo, protože chtěli jít na led. Tenkrát jsme z toho snad inkasovali branku, ale zasmáli jsme se a brali jsme to sportovně. Občas se takové věci prostě dějí.‘‘
Na závěr Martin Uldrich vyzdvihuje také trenéry, s nimiž měl možnost spolupracovat: ‚‚Vždycky jsem měl velké štěstí na své kolegy. Všichni byli parťáci, od kterých jsem se mohl učit a něco od nich okoukat. Možná i díky nim jsem stále v klubu, jelikož mi pokaždé dali chuť na sobě pracovat a trenérství se věnovat,‘‘ uzavírá.
Právě parta vždycky hrála v hangáru zásadní roli a hraje ji dál...
