Jsme mistři! Tenhle pokřik křičeli v roce 2004 Letci tehdejší čtvrté třídy poté, co vybojovali historicky první klubové zlato z mistrovství republiky. Kromě Jakuba Vrány či Václava Karabáčka si tenkrát za vítězný kádr zahrál také tehdejší kapitán úspěšného týmu Jakub Kvaček, jenž v Letňanech v současnosti působí jako asistent u tří kategorií. „Jezdili jsme po ledě bez helem a jenom slavili,“ vzpomíná s úsměvem mladý kouč. A popisuje průšvihy, které jeho parta napáchala.
Kudy vedla cesta týmu na mistrovství republiky?
Dřív se velký hokej hrál už od čtvrté třídy, nikoliv od páté, a vždycky šlo o dlouhodobou soutěž. Spadali jsme pod Prahu, takže proti nám stály kluby jako například Hvězda, Sparta, Kobra, Slavie a Zbraslav. První z tabulky pak postupoval na mistrovství republiky. V roce 2004 se to podařilo právě nám.
Sparta ale postoupila také.
Ano, mistrovství v daném roce totiž organizovaly Letňany a podle tehdejších pravidel měl z tabulky, v níž hraje pořádající klub, postoupit i druhý tým. Sparta tak šla z druhého místa.
Jak jste si proti pražským kolegům na turnaji vedli?
Zápas proti Spartě je jediný z celého mistrovství, který si přesně pamatuji. Vyhráli jsme totiž 1:0 a ten jediný gól jsem dal já. Navíc za soupeře chytal David Pírs, o němž nám všichni říkali. Byl totiž ultra dobrý a později také působil u Letců. Kromě něj proti nám nastoupil i Jiří Černoch (syn letňanského trenéra brankářů, pozn.red.) nebo Jirka Hozák, který aktuálně hraje za letňanské áčko.
Vítězství proti Spartě jste si určitě užili, ale co teprve mistrovský titul?
Z toho jsme měli ohromnou radost. Po posledním zápase, když jsme vyhráli, tak rodiče zařídili, aby nám v aréně pustili do repráků písničku We are the champions od skupiny Queen. Tehdy jsme jezdili po ledě bez helem a slavili, to je moc hezká vzpomínka. Teď mi to přijde trapný, ale byla to fakt sranda (smích).
Dostali jste i pohár pro vítěze?
Ano, ale abych byl upřímný, mě osobně strašně zklamal. Byl totiž menší, velikostně by se dal přirovnat tak k předloktí. Já jsem čekal obrovskej pohár! Něco jako Stanley Cup (smích). Říkal jsem si, že ho třeba ani neunesu... Místo toho to nakonec byl jen takovej záprtek.
O to větší snad byla odměna od rodičů a trenérů...
Rodiče nám připravili takovou akci v kabině – rychlý špunty neboli dětský šampaňský a nejspíš i nějaký objednaný dortíky. Náš trenér Petr Jindra, který byl plešatý, nám zase slíbil, že když vyhrajme, dá si na hlavu dva kornouty plný zmrzliny. Opravdu to dodržel.
Takový úspěch si žádá velké činy. V čem tkvělo kouzlo vaší síly?
Myslím, že se nám dařilo hlavně díky tomu, že jsme byli absolutně fantastická parta, a to nejen na hřišti, ale i mimo něj. Zároveň nám pomáhalo i pár kluků z ročníku 96, kteří s námi jinak nehráli. To byl právě třeba Kuba Vrána a Venca Karabáček. Zároveň jsme měli štěstí, že se nám věnovali také naši úžasní rodiče.
Jak přesně se rodiče angažovali?
Byli jsme jim vděční hlavně proto, že nám zařizovali super turnaje. Podívali jsme se na skvělé akce nejen v rámci České republiky, ale také jsme navštívili další evropská města. Zahráli jsme si například v Berlíně, Mnichově, Paříži nebo v Monaku.
Monako není zrovna typická hokejová destinace...
To určitě ne. Hráli jsme tehdy na olympijském plaveckém stadionu, kousek od přístavu plného jachet, kde se teď prohánějí piloti Formule 1. Plochu stadionu nechali zamrazit a jezdili po ní takovou divnou rolbou, co vypadala jako traktor. To byl hodně zajímavý mezinárodní turnaj.
A co druhá francouzská zkušenost z Paříže?
Tam jsme měli dokonce zařízený výměnný pobyt. Nejdřív jsme byli týden my u Francouzů, pak přijeli oni na týden k nám do Prahy. Myslím, že to bylo maximálně rok po vítězství na mistrovství republiky, asi v páté třídě. Dorozumívali jsme se tehdy mezi sebou rukama a nohama, to byla sranda.
Takový výjezd musel být plný zážitků, provedli jste třeba i nějaký průšvih?
V Paříži jsme v muzeu Louvre spustili alarm, protože jsme vlezli k Moně Lise pod provazy, kam se samozřejmě nesmí. Tak na nás naběhla ochranka nebo spíš ozbrojená jednotka. Byli jsme vyděšení. Malý děti, velký oči, skoro slzy. Určitě u toho byl i nějaký trenér, ale nemůžu si vzpomenout kdo.
Ať už to byl kdokoliv, musel to s vámi tehdy mít těžké.
A to jsem vám ještě neřekl, jak jsme zastavili pařížské metro (smích). Náš gólman Milan Jandera si myslel, že ty staré červené čudlíky nefungují, tak jeden z nich zmáčknul. Jenže čudlík samozřejmě fungoval a metro se zastavilo a celé začalo houkat. Nakonec se naštěstí rozjelo, ale byla to teda sranda.
Zlobili jste takhle i v Česku?
Ne ne, my jsme byli jinak hodní. Tohle byla výjimka. Na ledě jsme normálně poslouchali, nebyl nikdo, kdo by dělal bordel. Měli jsme dobré trenéry, takže jsme všechny do jednoho respektovali. Trénoval nás třeba i pan František Kučera. Byl sice přísnější, ale vážili jsme si toho, že nás vede jeden z hráčů, kteří přivezli zlato z Nagana.
