Pod rukama mu prošel tým, který jako první v historii klubu vybojoval postup do extraligy. S jiným mančaftem zase vedl skupinovou tabulku. Bývalý trenér Jindřich Bláha patří k lidem, kteří formovali letňanský hokej už od samého začátku. „Ptali se mě, proč to dělám, když mám A licenci. Začal jsem se smát a řekl, že mě to baví,“ vzpomíná na krušné úvodní kapitoly příběhu Letců a vypráví o pozdějších úspěších.

Vraťme se zpět v čase. Jak vůbec vzniklo vaše angažmá v Letňanech?
Jednoduše. Trénoval jsem na Slavii, pak za mnou jednou přišel pan Zbyněk Zavadil a oslovil mě, že by pro mě něco měl, jestli bych neměl zájem společně s ním trénovat a zakládat klub v Letňanech. Chtěl jsem změnu, proto jsem neváhal. Domluvili jsme se a už jsem tam byl.

Co začátky? Nechybělo vám vybavení či dresy pro hráče?
Samozřejmě byly těžké, protože, kdo si uměl zavázat brusle, byl tehdy Letcem. Dresy nechyběly, to se dalo nějak dohromady. Vždy se našel někdo, kdo to určitým způsobem zasponzoroval. Někteří rodiče, kteří u nás měli děti, hokeji opravdu fandili a pomáhali nám. Navíc se po chvilce zjistilo, že způsob, jakým se to dělalo v Letňanech, má smysl. Posun byl vidět každý půlrok.

Jak se v té době Letcům vedlo v porovnání s konkurencí?
První rok, kdy jsem v Letňanech trénoval, jsem jel se čtvrtou a pátou třídu na dvojutkání do Pardubic. Hned během prvního zápasu jsme dostali třicet gólů. O přestávce, než nastoupila pátá třída, za mnou pak přijeli rozhodčí a ptali se, proč dělám zrovna tohle, když mám licenci A. Tak jsem se začal smát a odpověděl jsem: „Protože mě to baví no.“ A za pár let začali tihle kluci díky svojí pracovitosti hrát s ostatními mančafty naprosto vyrovnaná utkání, takže to bylo skvělé.

„V Letňanech se o věcech přemýšlelo, dělali jsme víc.“

Podařilo se klubu vybudovat si dobrou pověst hned?
Nebylo to jednoduché, ale po několika letech jsme začali hrát hokej tak, jak jsme si asi představovali. A šlo to pořád nahoru. Když jsme někam jeli, sice z nás ostatní mančafty asi neměly vyloženě strach, ale respekt měly určitě. Ať to byla Sparta nebo Slavia, ať jsme hráli dorostenecký hokej na úrovni třeba s Brnem nebo s jakýmkoliv mužstvem.

Letňany byly a jsou známé také pro své slavné odchovance...
Ano, skvělí hráči. Hlavně, co se týče odchovanců, kteří zde začínali odmalička. Vedli jsme je sami už od přípravky, kde se teprve učili bruslit. Tam byl pokrok Letců největší. A potom už přišla ta plejáda hráčů jako jsou Vrána, Karabáček a další kluci, kteří se prosadili i v reprezentacích a ve světovém hokeji.

V čem podle vás pramenil jejich úspěch?
V poctivosti a pracovitosti. Velké zásluhy patří ale hlavně lidem, kteří se kolem kluků tehdy v Letňanech pohybovali. Ať to byl Jirka Nikl, Zbyněk Zavadil, Štěpán Moravec, Honza Všetečka, Martin Rousek nebo Milan Antoš. To byli všechno tak skvělí lidi, tak pracovití... Právě jim kluci vděčí za to, že něco umí a že to někam dotáhli, protože to byli lidé, kteří chodili do haly rádi a byli připravení.

Takže souhlasíte se rčením, že je vše o lidech?
Ano, vše fungovalo díky těmto lidem, kteří hokeji odevzdávali tolik času. Nemohl to dělat někdo, kdo by si šel jen odklepnout, že má za sebou trénink a hotovo. Tady se přemýšlelo o věcech dál. Dělali jsme věci navíc. Například v rámci letní přípravy jsme objeli téměř celou republiku na kolech, horská pásma a tak. Já jsem to jen nastínil, ale vedoucí mužstev vše naplánovali a přesně rozpracovali trasy, stravu, ubytování. To bylo úžasný.

„Byl jsem pyšný, že extraligu vybojovali kluci, které jsem trénoval.“

Vzpomínek určitě máte nespočet, že?
Spoustu. I konkrétní zápasy. Nádherné byly všechny domácí s Brnem a s Libercem, šlo o kvalitní utkání, kde si kluci nic nedarovali. Hezky se vzpomíná také na Challenge Cupy, jež probíhaly ve všech kategoriích vždy dvakrát do roka u nás na zimáku. Byly tady týmy z Čech, Kanady, Švédska... Mohli jsme tak konfrontovat mezinárodní hokej. Byl to turnaj nabitý skvělými hráči, kteří později něco dokázali, spousta z nich dnes hraje v NHL.

A co některé úspěchy vašich svěřenců?
První sezonu, kdy jsem vedl mladší dorost, v něm byli asi tři nebo čtyři kluci, kteří zároveň hráli v reprezentaci U16. Ještě někdy po Vánocích jsme s nimi vedli ligovou skupinu. Hráli jsme vyrovnaná utkání s Libercem i s Brnem, což byla střediska, která si stahovala nejlepší hráče z širokého okolí. Ve skupině jsme nakonec skončili třetí, což by znamenalo jednoznačně postup mezi elitu nejlepších na play off. Tehdy ale postupovali jen první dva týmy skupiny a rovnou na mistrovství republiky.

Každopádně jste ale zase o něco pozdvihli letňanský hokej.
Ano, byl to úspěch. Hlavně jsme tam měli hráče typu Venci Karabáčka, který za sezonu v mladším dorostu nasbíral 104 kanadských bodů, což se do té doby nikomu nepovedlo, a myslím, že ho ani nikdo nepřekonal. Venca naskakoval navíc i za starší dorost a tam měl také asi 35 bodů. Bylo neskutečný, co ten kluk dokázal.

A jak jste prožíval postup staršího dorostu do extraligy?
To byla také velká sláva. Já už jsem u toho nebyl přímo, ale jen jako pozorovatel z dálky. Tyhle kluky jsem totiž trénoval jen v žákovských kategoriích, v dorostu je po mně převzali Štěpán Moravec a Honza Všetečka. Ale byl jsem moc pyšný, že extraligu vybojovali zrovna kluci, které jsem léta trénoval.

„Kluci se pořád scházejí a dělají binec.“

Viděl jste v nich už tehdy potenciál?
Viděl jsem v nich především pracovitost. Nikdo z nich se asi nestal tak veleúspěšným, že by třeba vyhrál nějakou vyšší soutěž dospělých, ale tvořili skvělou partu. Šli si za tím, chtěli to všichni.

Jednoduše kolektivní duch.
Ano, navíc jim vydržel. Kluci společně zůstali i dál, dokonce se jim povedlo postoupit do národní ligy. Oni ale raději šli hrát krajský přebor. Začínali totiž mít rodiny a podobně. Jinak jsou ale pořád stejná parta a schází se.

Potkáváte se s nimi i vy?
Oni jezdí k Honzovi Doutnáčovi, který v Letňanech také trénoval od samého začátku až do doby, než je bratři Kučerovi prodávali. Honza Doutnáč má teď restauraci a penzion Pod Houskou, pod hradem, tak si tam vždycky kluky pozve, aby mu tam udělali binec. Byl jsem dvakrát pozvaný, ale nevyšlo mi to, možná naštěstí (smích).

Udržujete ještě nějaký kontakt s Letci?
Jsem ve spojení například s Martinem Rouskem. Občas si otevřu klubové stránky. Vím také, že je snaha pozvednout místní dospělý hokej, že kluci hrají národní ligu. Do budoucna bych Letňanům přál hodně pohody, hlavně té lidské a aby tam i nadále byla dobrá parta.