Hodně se o tom mluví, často se to probírá. Vztah mezi dospívajícím hokejistou, klubovým koučem a rodiči bývá někdy velmi křehký a ne vždy se podaří mezi všemi stranami udržet tu správnou chemii. Klíčem k úspěchu je v tomto případě vzájemný respekt. Své o tom vědí i trenéři Martin Rousek a David Pojkar, kteří specifika trojúhelníku mezi hráčem, rodičem a koučem zažili ze všech tří pozic.
Komunikace mezi trenérem a hráčem, respektive trenérem a rodičem, je velmi specifická. „Jsem zastáncem toho, budovat vztah hráč-trenér od nějaké 8. třídy, do té doby je potřeba komunikovat hlavně na úrovni trenér-rodič,“ dělí se o svůj pohled na věc lodivod dorostu David Pojkar. „Ovšem někteří rodiče chodí za trenéry až do áčka,“ přidává s povzdechem.
Na tomto místě je potřeba zmínit jeden důležitý aspekt, a sice vzájemný respekt. Bez něj se zdravý vztah udržovat nedá.
„Mám respekt ke každému rodiči, ale už jsem se bohužel setkal s tím, že rodiče nerespektovali trenéry a pak to i přenášeli na děti,“ zmiňuje Pojkar, jehož nástupcem v hokejovém rodu je syn David. Na druhou stranu ale oceňuje také obětavost některých rodičů. „Bez nich by to dneska nešlo, jejich podpora pro děti, když ještě chodí do školy, je moc důležitá.“
Ze strany trenérů je pak nepochybně namístě otevřenost. I ta má však své mantinely.
„Na začátku sezóny říkám rodičům, že můžou přijít s čímkoliv, ale že nebudu řešit cizí děti. S tím jejich jim rád poradím, řeknu co a jak, ale o ostatních se s cizími bavit nechci,“ zdůrazňuje trenér třetí a šesté třídy Martin Rousek. Obdobné to má i jeho kolega z dorostu. „Když přijde rodič a zeptá se, na čem by měl jeho kluk zapracovat, nemám problém.“
Problém ovšem může nastat, když se trenérům někdo začne „montovat“ do řemesla.
„Nezažil jsem to, ale já mám zrovna takovou povahu, že kdyby někdo přišel dělat dusno, bylo by zle,“ varuje Pojkar. Ten s ohledem na věk svých svěřenců řeší s rodiči už jen závažné situace.
To Martin Rousek, na nějž hokejově úspěšně navazuje za mořem syn Lukáš, už se kdysi ve své trenérské kariéře s nátlakem rodičů popasovat musel.
„Paradoxně se mi to stalo jednou jako asistentovi. Přišla skupina rodičů, že všechny jejich děti hrají se špatnými spoluhráči,“ vypráví. „Tak jsme je dali dohromady, prohráli 1:4 a ta ,lajna rodičů‘ dostala všechny góly.“
Takových situací už se ale dnes snaží vyvarovat. „Rodičům říkám, že když mi třeba opravují auto, tak jim do toho taky nemluvím,“ vykládá s úsměvem. „Někdy to ale bývá složité, každý má holt jinou představu.“
Jak se posouvá doba, tak se posouvá i komunikace v hokejovém prostředí. Vnímá to i letňanské duo trenérů. „Kdyby za mě přišel můj táta za trenérem, tak bych v týmu okamžitě skončil,“ nepochybuje Pojkar. Rousek pak přidává další perspektivu. „Možná rodiče děti až příliš opatrují. Za nás jsme bývali takoví samostatnější, třeba jsme se na trénink dokázali dopravit sami.“
„A dneska mi kolikrát přijde zpráva od někoho, kdo bydlí tři zastávky od zimáku, že nepřijde na trénink, protože ho nemá kdo odvézt,“ kroutí hlavou třiapadesátiletý kouč. I on ovšem obětavost a podporu některých rodičů velice uznává.
