V Letňanech snad není člověk, který by ho neuznával. Dávno se stal klubovou legendou. "Kdepak, já byl jen první. Schopných lidí je tu daleko víc," říká Zbyněk Zavadil skromným tónem. Byl to ale právě on, kdo s majiteli před dvanácti lety rozjel život Letců a pro nábor dětí obcházel jednu mateřskou školu za druhou. Byl to on, kdo vychovával nejen dobré týmy, ale také velké talenty. Dnes? "Není u nás klub, který by to za tak krátkou dobu dotáhl tak daleko," říká trenérská persona. "A na to jsem pyšný."

Hrdost na letňanskou příslušnost z něj vyzařuje, pro ten klub by vypustil duši. Hokejem přece žil celý svůj život... Jenže měsíc před svými 75. narozeninami musel vášně nechat a svou pátou třídu Letců předat svým nástupcům.

Čeká ho totiž operační zákrok.

"Na ledě mě to pořád baví, jenže v mém věku už trénuje jen špetka lidí," říká Zbyněk Zavadil. "Nechci předbíhat, co bude, ale jedno vím určitě: jakmile budu moct, chtěl bych se do Letňan zase co nejdřív podívat. Vždyť jsem tu prožil další krásné roky své kariéry. A za to jsem ohromně vděčný."

Kromě svých plánů se rozpovídal i o spoustě dalších tématech...

O rozhodnutí přestoupit...

Když za mnou bratři Kučerovi přišli, byla to pro mě ohromná čest. Proč? Vždyť já pracoval do té doby v klubu, který mohli brát jako svého rivala. O to víc mě jejich oslovení těšilo, bylo to pro mě takové vyznamenání. A výzva. Nejen kvůli tomu, že jsem po letech opustil Slavii, ale také kvůli tomu, že mi někdo dal šanci ve 62 letech. Ano, přesně tolik mi v tu dobu bylo. Už jsem byl v důchodovém věku.

O vztahu s majiteli...

Byl to jeden ze zásadních bodů mého rozhodování. Já oba Kučery znám, věděl jsem, že jdu do dobrého prostředí, protože to byli vždycky slušní lidé a to platí o celé jejich rodině. Nemám na ně jediné špatné slovo. Za tu dobu jsme si společně vytvořili skvělý vztah, což dokazuje i to, že mě Franta i Vojta pozvali na své narozeniny. Jsou to lidé s obrovským charakterem a svou práci dělají velice dobře.

O začátcích v Letňanech...

Přišel jsem do krásné haly, kde byly připraveny dvě ledové plochy. Říkal jsem si: Páni, tady se budou dělat věci... Jenže zatímco jsme měli připravený zimák, neměli jsme žádné hráče. A tak jsem v okolí Letňan začal obcházet, co se dalo. Letáčky jsem nechával v jedné školce za druhou, až jsem konečně mohl založit první třídu z ročníků 95 a 96. Postupně se to všechno nabalovalo. A začlo žít.

O tehdejší výpomoci...

Nebylo by fér opomenout Černošice, které nám v našich začátcích hodně pomohly s dodáním starších týmů. My totiž po šestce neměli žádný, a pokud letňanský klub chtěl hrát žákovské ligy, musel mít až do dorostu zajištěny všechny kategorie. Černošice sice neměly dobré výsledky, ale tímhle nám umožnily se postupně rozvíjet. Nechci, aby se na ně zapomnělo. Patří jim za to zpětně velký dík.

O klubových výsledcích...

Já jsem si bral vždycky nejraději třídy od samého začátku, nerad jsem mančafty po někom přebíral. Rok od roku jsem s nimi postupoval dál až do dorostu. Podle mě je to nejlepší, zastávám názor, že za pět let máte u těch dětí daleko větší šanci něco ovlivnit. Když jsme tehdy začínali, nechyběli jsme od páté třídy na žádném z pěti finále mistrovství republiky. Čtvrtá třída dokonce titul vyhrála.

O svém posledním týmu...

Se současnou pětkou jsem byl čtvrtou, pátou sezonu. Tehdy jsem si je vzal pod sebe, když jsem dokončoval ročník s omičkou. Myslím si, že to tam pár dětí může v hokeji dotáhnout hodně daleko, ale otázkou je, co pro to budou ochotni obětovat. A co budou ochotni obětovat rodiče, protože bez jejich pomoci už to dneska nejde. Jsem antikomunista, ale mrzí mě, že se u nás vytratila tehdejší podpora státu.

O otci a synovi Vlasákových...

Je to jediná rodina, kde jsem měl možnost trénovat jak tátu, tak syna. Ale můžu vám říct, že malej Marek je naprostá kopie Tomáše. Rozdíl je jen v držení hole a taky v tom, že starej byl rozvážnější, kdežto mladej se někdy zbytečně moc rozčiluje. Ale to ho přejde. Jinak to jsou charakteristicky a stylově stejní hráči. Tátovi bych chtěl moc poděkovat, že mi chodil pomáhat na led. Stejně tak i Michal Broš.

O letňanských talentech...

Tři to odsud dotáhli nejdál. Dan Nádraský šel kvůli škole do Davosu a hodně dbá na studium, loni byl navíc nemocný se šlachami, ale podle mě dá o sobě vědět. Přirovnal bych ho k Davidu Volkovi - co jsem řekl, bylo svaté... Jakub Vrána je ve Švédsku a Venca Karábček v kanadské juniorce - oba to byli trochu živější kluci a museli se občas napomenout. Ale dělají mi radost. Jsem zvědavý na jejich draft v NHL.

O respektu k Letcům...

V průběhu několika let od založení klubu se povedlo dostat oba dorosty do extraligy a žáci hrají převážně na předních místech. Mě hrozně těší, že kam dnes Letňany přijedou, už je téměř v každé kategorii respektují a berou jako lepší tým, někdy i jako špičku mládežnického hokeje. To se přece žádnému jinému klubu s tak krátkou historií nepovedlo. Ve srovnání s konkurencí navíc bez velkých sponzorů.

O filosofii klubu...

Tenhle klub pracuje s mládeží dobře a za tím si budu stát. Ale nezapomeňte, že vše se odvíjí už od toho, jak se tady zachází s trenéry. Navíc politika je u nás taková, že úspěchy se příliš nepřeceňují a z neúspěchů se naopak nedělají žádná drastická řešení. Všechno se dělá tak nějak s rozumem a myslím, že to znovu pramení z velkého charakteru bratrů Kučerů. Jsou to chlapi na správném místě.

O sobě samotném...

Hokej miluju, vždycky jsem vyžadoval kázeň a dokázal zvýšit hlas, ale nikdy jsem na hráče neřekl jediné sprosté slovo. Nevím, přišlo mi, že kdybych to udělal, shodil bych se u něj. Víte, já měl štěstí, že jsem měl možnost se osobně seznámit s takovými trenéry jako pan profesor Kostka, profesor Bouzek, pan Pergl nebo můj velmi dobrý kamarád Bráblík. Dali mi nahlédnout do jejich kuchyně a já si hodně věcí vzal.