Stál o berlích ve vestibulu Ice Areny a četl si vzkazy na svoji adresu. Byly od jeho spoluhráčů i Letců, které vůbec neznal. "Je to hrozně krásný pocit, když pro vás někdo něco takového udělá," svěřil se David Kalina. "Chtěl bych především všem poděkovat za tu obrovskou podporu." Není to tak dlouho, co ještě v nemocnici bojoval o život. Dodnes mluví rozechvělým hlasem, jakmile si na to vzpomene.

David se před pár dny poprvé po dlouhé době podíval zpět do arény. Z restaurace sledoval trénink páté třídy, kde hraje jeho mladší bratr Filip. V neděli viděl i mladší dorost, za který měl v sezoně prvním rokem hrát.

Jenže nehraje. Léčí se totiž po těžké nemoci, kdy mimo jiné bojoval s velmi agresivním bacilem, jenž mu napadl kyčel, srdce, plíce i játra (celý příběh ZDE). Dodnes chodí o berlích, ale už se alespoň zase usmívá. Má důvod. To nejcennější si naštěstí zachránil.

O čem všem se rozpovídal?

O svém současném zdravotním stavu...
Žádné bolesti nemám, ale ta kyčel mě pořád trápí. Nemůže běhat, ani chodit bez berlí. Ale je hrozně příjemné zase po takové době přijít mezi lidi... Není to tak dlouho, co jsem odešel z nemocnice, a i doma je strašná nuda - jenom ležíte a sedíte. Občas se podívám na hokej v televizi, občas si vyjdu na zahradu na čerstvý vzduch. Ale mám od lékařů zákaz si na nohu vůbec stoupat.

O podpoře z rodiny i letňanského klubu...
Rodina mi strašně moc pomáhá, jsem jí za všechno moc vděčný. Ale hodně si vážím i reakce klubu. Ten článek na webu, ta nástěnka v Ice Areně, ty vzkazy... Opravdu mi to všechno udělalo obrovskou radost. V mladším dorostu mám dobré kamarády, někteří mi v době toho nejhoršího pomáhali tím, že se mnou byli v kontaktu. Ještě jednou všem za všechno děkuju.

O prvních příznacích nemoci...
Horečky přišly až potom, co jsem začal kulhat. Mě máma s tou kyčlí poslala ještě na trénink, že to tam prý rozchodím. Jenže mě to začalo za halou při fotbale strašně bolet a trénink na ledě jsem musel po pěti minutách ukončit. Tam mě to extrémně bolelo, tak mi pan Blažek poradil, abych si na to doma dal led. Večer už přišly horečky, takže jsme šli druhý den do nemocnice.

O strachu z nejistoty...
Přemýšlel jsem nad tím, co to může být. Proč mě najednou ta kyčel bolí... Ale nejvíc jsem přemýšlel o tom, co mi ten zánět může způsobit. Budu ještě vůbec moct hrát hokej? Neskončím na vozíku? Nejhorší byla ta nejistota. O to větší úleva pro mě byla, když mi doktoři po čase řekli, že se to konečně zlepšuje. Nemluví se o tom jednoduše, je to zkušenost na celý život. Vážím si teď daleko víc běžných věcí.

O svých zálibách ve volném čase...
Když jem byl zdravý, rád jsem si zahrál basketbal. Teď jsem na počítači, anebo když nemám co dělat, posiluju s činkami. Taky podporuju bráchu, který hraje za pětku, docela se spolu doma hecujeme. Snažím se mu poradit, co dělá špatně, říkám, co by měl dělat a někdy taky trénuju s ním. Jenže teď jsem omezený pohybem, takže nic pořádně dělat nemůžu.

O studijních povinnostech...
Čekal jsem, že to bude mnohem horší, že vůbec nebudu stíhat, ale zatím to tak hrozné není. Učím se doma a do školy chodím jen k učitelům na konzultace. Nevím, jak dlouho nebudu moct chodit pravidelně s ostatními do lavic, ale věřím, že to zatím zvládnu. Nedávno teprve začal školní rok, takže jsem toho zatím moc nezmeškal.

O sledování mladšího dorostu...
Vůbec nejsem překvapený z toho, že se drží v popředí tabulky, protože hráči jsou tam na to hodně dobří. Spíš mě překvapily dvě vysoké porážky s Pardubicemi a Hradcem Králové. Slyšel jsem o pardubickém Zadinovi, že je to hodně dobrý hráč, ale na vlastní oči jsem ho zatím neviděl. Ale když nám dá v jednom zápase čtyři góly a čtyři asistence, tak je asi fakt dobrý.

O vlastních hokejových plánech...
Rád dám gól, ale v osmičce bylo mnohem jednodušší projet celým hřištěm a skórovat. V mladším dorostu už to taková legrace není. Letos nevím, jestli ještě stihnu hrát, ale jsem prvoročák a mám před sebou v mladším dorostu ještě příští rok. Vím, že to budu muset všechno hodně dohánět. Ale chci se dostat zpátky do kondice a příští rok být jedním z těch, kteří tým potáhnou.