"Otec mě bil. Neříkám to, abych vás šokoval nebo abych upoutal vaši pozornost. Říkám to jenom proto, že je to fakt. Mlátil mě. Ne jako malé dítě, ale jako bych byl stejně velký jako on.
Často slýcháte, že rodiče někomu nařezali páskem, a on pak zjistil, že to bylo správné. Tak mě prosím nechte přiblížit, jak to bylo u mě.
Začalo to, když jsem k pátým narozeninám dostal své první brusle. Tehdy mě začal bít. Každý den po tréninku, nezáleželo, kolik jsem dal gólů - stejně mě uhodil. Praštil mě, jakmile jsme se dostali do auta, někdy ještě na parkovišti.
Když mi bylo asi deset, začalo to být ještě horší. Típal si o mě cigarety. Škrtil mě. Házel mi na hlavu plné plechovky. Kdykoli jsem vkročil na led, tak jsem věděl, že musím být nejlepší. Že podle mého výkonu se rozhodne, kolik dostanu, až se vrátíme domů. Vlastně to bylo jedno: mohl jsem dát hattrick, ale stejně na mě pak v autě křičel, že jsem hrál jako teplouš. To bylo jeho oblíbené slovo.
Myslel jsem si, že je to normální. Že to takhle mají všichni. Budil mě v pět ráno a donutil mě pracovat dvě hodiny předtím, než jsem šel do školy. Pamatuju si, že jsme měli doma těžké kožené švihadlo, a když si usmyslel, že nemakám dost tvrdě, donutil mě svléknout si tričko a bičoval mě s ním. Když nebylo poblíž, tak použil elektrický kabel.
Nikdy mě nemlátil do bezvědomí, protože bych pak nemohl pokračovat v tréninku.
Možná to zní divně, ale na fyzické násilí jsem si zvykl. Dobrý den jsem měl, když mě bil jako obvykle. Mohl jsem se na to připravit. Špatný den byl, když se věci vyvíjely nepředvídatelně. Někdy mě třeba vzbudil uprostřed noci a prostě mě začal mlátit. Jen tak, bez důvodu. Několikrát mě uprostřed zimy vyhodil z domu jen v pyžamu a zamkl, abych nemohl zpátky. Říkal, že potřebuju zesílit.
Možná se ptáte, jak tohle může někdo dělat vlastnímu dítěti. A proč to někdo proboha nezarazil...
Na první otázku je jednoduchá odpověď. Můj otec byl hokejista, který nikdy nepřešel přes nižší soutěže. Žil svým neúspěchem, že nedokázal naplnit svůj dětský sen. Byl přesvědčený, že všechno, co dělá, je správné. Že mě tím udělá lepším hráčem a že mě díky tomu možná dostane do NHL.
Na druhou otázku je odpověď těžší. Proč nikdo nezakročil? V každém městě je nějaký bláznivý otec, ale ten můj byl daleko za hranou. Byl schopný celý zápas křičet a mlátit do plexi. Pořád se hádal s ostatními rodiči.
Všichni viděli, že je šílený, ale jediné, čeho jsem se u lidí dočkal, byla otázka: Jsi v pořádku? Já na to pochopitelně odpovídal, že jo. Stejné to bylo doma. Nikdy nezapomenu na moment, kdy mi bylo deset. Zrovna jsme se chystali odjet na zápas, když mě máma zatáhla do kouta a šeptala: Měl bys dneska hrát dobře, protože když nebudeš, bude to večer zlé.
Věděl jsem, že máma nikdy nic neudělá. Sousedé a ostatní rodiče také ne. To je děsivý pocit pro tak malého kluka. Říkal jsem si, že jednoho dne budu dost velký, abych se mu postavil. Trvalo to šest let, během nichž jsem musel jenom přežívat. Každé ráno jsem se vzbudil a řekl si: Ok, tak jdeme na to. Musím to zvládnout.
Jenže ono se to zhoršovalo a já se na ledě zlepšoval. Bylo to šílené. Tím, že jsem hrál dobře, jsem vlastně ospravedlňoval jeho chování. Dovedu si představit, co si říkali ostatní rodiče a trenéři: Jasně, jeho otec je cvok, ale Patrick je nejlepší na ledě. Tak to nemůže být tak špatné. Možná je vlastně tak dobrý díky tátovi.
Ve skutečnosti můj úspěch neměl s otcovými metodami nic společného. Neměl nic do činění s tím, jaké mi otec ordinoval tréninkové dávky. Ve skutečnosti byl totiž hokej jedinou věcí, kterou jsem měl na světě rád a bál se, že když něco řeknu, tak mi ji seberou. Jedině na ledě jsem měl klid. Ty dvě hodiny, které jsem tam každý den strávil, byly jediné chvíle, kdy jsem měl klid. Tam se mě nemohl dotknout.
V šestnácti jsem byl jedničkou draftu juniorské OHL. Člověk by si řekl, že to otce uspokojí, jenže jeho to jenom utvrdilo v přesvědčení, že jsem uspěl díky němu. Jednou večer jsem během první sezony v OHL seděl po zápase v autobuse se spoluhráči. Najednou se přiřítil otec, křičel, vytáhl mě ven a strčil mě do auta.
A je konec. S hokejem jsi skončil. Nezasloužíš si ho. Jedeme domů. To na mě řval... V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zastavili jsme, abychom vyzvedli sestry u dědy s babičkou. Vyskočil jsem z auta a řekl: Už toho mám dost! Nejedu domů.
Začali jsme se prát. Byla to naše první skutečná rvačka. Máma a prarodiče ji sledovali z okna. Trvala pár minut, ale pro mě to byla věčnost. Nemůžu si vzpomenout, jak vlastně skončila. Jenom si pamatuju, jak potom táta naskočil do auta a odjel. Běžel jsem do domu a zavolal policii. Zatkli ho po pár dnech na dalším zápase přímo u hřiště.
Když jsem vyplňoval protokol, říkal jsem jenom to nejdůležitější. Kdybych měl mluvit o všem, popsalo by to stovky stran. Kéž bych to tehdy udělal, protože se otec dostal z vězení po měsíci nebo po dvou.
Soud naštěstí rozhodl, že se ke mně nesmí přiblížit na třicet metrů. I tak ale dál chodil na moje zápasy. Pokaždé jsem ho viděl na stejném místě, jak mě pozoruje.
Za dva roky mě draftovala Minnesota ve druhém kole. Když zaznělo moje jméno a já si na sebe navlékl dres, tak jsem věděl, že je přítomný a všechno sleduje. To mě přivádělo k šílenství, protože mi bylo jasné, jak říká, že jsem to dokázal díky němu. Přitom je to absolutně směšné.
Víte, proč jsem se dostal do NHL?
Protože jsem o víkendech chtěl být co nejdál od něj. Vzal jsem hokejku a míček a zůstával dlouho venku. Trénoval jsem kličky, střelbu, znovu a znovu. Říkal jsem si, že nepřestanu, dokud se hokejka nestane součástí mého těla.
To proto jsem se dostal do NHL.
Když budete křičet na své dítě cestou na zápas, tak ho nepřimějete hrát líp. Nebo si snad myslíte, že ze svého syna uděláte druhého Jonathana Toewse, když ho po tréninku donutíte běžet šest mil domů?
Víte, kdy začnete být dobrý ve sportu? Když si ho užíváte a jste kreativní. Když jste jako dítě. Když si neuvědomujete, že se zlepšujete. Protože právě tehdy se zlepšujete. Když se nezabýváte tím, co děláte, tak je to mnohem užitečnější, než když se vším stresujete.
Ale to není nic, co by rodiče - ani ti normální - chtěli slyšet. Upřímně, tohle není směr, kterým se mládežnický hokej ubírá. Když jsem byl v NHL, trénoval jsem v létě v posilovně a viděl tam 12leté kluky, kteří dělali dvě hodiny to samé co já. S trenérem, který na ně celou dobu křičel. Polovinu času u toho byli i rodiče, kteří na ně také křičeli.
A to je úplně komické. Tohle dítěti nic nedá.
Vzpomínám si, jak jsem hrál s Drewem Doughtym v jeho první sezoně v Los Angeles. Přišel na kemp a sotva udělal jednu sérii na bench. Teď se tomu směje. Neměl sílu. Ale když jsme přišli na led, byl nejlepším hráčem. Doughty byl přirozený talent.
Celé tohle tvrdé trénování jenom dovoluje lidem, jako je můj otec, aby se chovali jako zvířata. Začíná to na parkovišti. Lidi to vidí, ale nemají kuráž něco říct.
Nepíšu tenhle článek pro svého otce. Píšu ho pro lidi na parkovišti. Ano, když něco řeknete, můžete zničit vztah, který s tou osobou máte. Můžete se stydět před ostatními rodiči. Můžete se cítit trapně, když budete vyplňovat policejní hlášení.
Rozumím tomu, že se hodně lidí bojí a ptá se: Co když dělám chybu?
A já odpovídám, že když uděláte tuhle chybu, tak to bude absolutně nejlepší scénář. Protože jinak bude to dítě vězněm ve vlastním domě. Je to ironie, protože hokejová komunita tak ráda mluví o houževnatosti a kuráži.
Garantuju vám, že jsou stovky dětí napříč Severní Amerikou, které si budou tenhle víkend oblékat dres a bude jim na zvracení, protože budou myslet na to samé jako kdysi já: že musí zahrát opravdu dobře, jinak to bude večer hodně zlé.
Člověk by se měl chovat jen podle svého instinktu a za takové dítě se postavit. To je opravdová kuráž, kterou dnešní společnost bohužel tak často neglorifikuje."
