Puberta. U většiny období vzdoru, hledání vlastní cesty i nových zájmů. Nejtěžší roli mají během dospívání dětí rodiče, situaci ale musí ukočírovat také trenéři, kteří díky autoritě spoluutváří budoucnost jedince. Na co by si měli dát hokejisté v krizovém věku okolo přechodu z žákovských kategorií do dorostu pozor? Hlavní roli hraje touha a láska k činnosti, s níž v dětství začali. Ale ani to nemusí stačit...

V jednom období jsou děti náchylnější ke konci s činností, kterou dělají odmalička, častěji než v kterékoliv jiném. Puberta cloumá stavbou těla i psychikou, v dětech navíc může vyvstat odpor utvořený během dřívějších let, kdy ještě nedokázaly naplno projevit svůj názor.

Problematikou se prakticky neustále zaobírá Martin Uldrich, jenž trénuje dorostence. Právě ti procházejí kritickým věkem, který může začínat už ve starších žácích. „Mám teorii, že existují tři důvody, proč hráči končí... Někteří kluci, tlačení ke sportu odmala okolím, mohou být s přibývajícím věkem přesyceni. Podobná situace nastane, když se daná aktivita v raném věku dítěte přehání. Důsledek se projeví v pubertě, když se dospívající poprvé postaví rodičům."

Zatímco prvotní problém může vzniknout v čase mnohem dřív a jeho vážnost graduje, další dva důvody jsou prozaičtější. Hráč se například může ve zranitelném věku upnout na jiný vjem: partu kamarádů nebo třeba přítelkyni. „Může se stát, že sportovce stáhne něco jiného. Mohou si například v okolí najít lidi, kterým chtějí něco dokázat. Kvůli tomu začnou kašlat na hokej a pak samozřejmě může následovat konec. Řekl bych, že jde v dnešní době zřejmě o nejčastěji vídaný aspekt," přiznává Uldrich s dovětkem, že třetí důvod souvisí s počty hokejistů v kategoriích.

„Vezmu to trochu zeširoka. Když byla moje generace v dorosteneckých letech, hráči končili, protože neměli na to, aby se dostali výš. Nyní je však hokejistů tak málo, že se do dorosteneckého věku dostane skoro každý. Nemyslím teď konkrétně extraligu, ale hokej zkrátka mohou děti hrát dál," vysvětluje letňanský trenér. 

Počty hráčů se za poslední dvě dekády neoddiskutovatelně proměnily, právě konkurence přitom vytváří zdravé prostředí. Sportovci už nemají zakořeněný pocit, že o místo v sestavě musí bojovat, což je přitom obvykle z psychologického hlediska pro realizační týmy velká výhoda.

S popsanou problematikou se úzce pojí i snižování požadavků. Co se nastavilo před 15 lety, rozhodně nemůže fungovat teď. Nároky se proměnily, snížily a utlumily. „Co kdysi vyžadovali po hráčích trenéři v dorostu, se nyní vyžaduje v juniorce. Vše se šouplo. Ve věku, o kterém se bavíme, jsou děti mentálně daleko většími dětmi, než bývaly," uvědomuje si Uldrich.

Co s tím? Nejde ani tak o názor, jestli je proměna špatná, nebo dobrá, prostředí se musí vývoji přizpůsobit. Realizační týmy hledají motivaci, již mohou hráčům dát. „Člověk se musí přizpůsobit. Umět v tom chodit a jít s dobou, aby mladým stačil. Jen tak je osloví." 

To ale rozhodně neplatí pro přemlouvání k pracovitosti.

Podle dorosteneckého trenéra ani k situaci, kdy by se musel uchýlit k přemlouvání – například rozdílového hráče – dojít nemůže. Základní roli totiž hraje emoční vazba, pokud ji hráč má a činnost miluje, neskončí s ní. Když mu naopak spojení chybí, dřív či později se stejně uchýlí ke konci kariéry.

„Slyšel jsem spousty rozdílných názorů od lidí, kteří jsou ve svých oborech odborníky. Je určitě nutné podržet hráče s obrovským vztahem ke sportu, u něj se však většinou nestane, že by na rozcestí s úvahami o konci vůbec došel," přemýšlí Uldrich. Ten na vlastní oči viděl růst dvou úspěšných hokejistů se skvělými kariérami: Jakuba Vrány a Václava Karabáčka.

„V případě, že kluci hokej milují jako tito dva, tréninkem navíc tráví i volno. Bylo evidentní, jak moc mají sport rádi, proto jsou tam, kde jsou. Přitom vzešli z generace, která už měla na výběr, jestli sáhne po pohybu, nebo konzoli. Oni radši vzali hokejku a šli mydlit s míčkem ven," popisuje kouč dorostu, který tým vede společně s Davidem Pojkarem, zásadní bod celého tématu.

Kolega Martin Dufek má podobný názor, podle něj se zároveň musí situace včas podchytit společně s rodiči. „U starších žáků – osmá, devátá třída – přecházejících do dorostu bývá situace jednoznačně nejproblematičtější. Proces biologického vývoje je nezadržitelný, všichni ho známe a nejhůř se v tomto období hráče trénuje. Je nutné, aby si kouč o dítěti povídal s rodiči. Aby byli v úzkém kontaktu." 

„Kluk sice může mít sport stále rád, už pro něj ale není středobodem zeměkoule. Přicházejí jiné požitky, děti se chtějí bavit různými způsoby," pokračuje kouč šesťáků s osmáky. „Pokud hráči nemají silné zázemí a cit pro sport, opravdu hokeje mohou zanechat. V hlavách se jim to odehrává."

Pubertální věk přináší také unáhlené kroky a chvilkové zastření mysli. Výchova hraje zásadní roli, Martin Uldrich tuší, že si řada hráčů podporu okolí ani v pokročilém věku neuvědomuje. „Kluci už by si měli vážit, že vůbec mají možnost hrát. Měli by vědět, že jejich aktivity stojí čas a peníze a měli by být vděční za podporu. Bohužel mi přijde, že to tak dnes nefunguje. Možná spíš si toho děti váží čím dál míň."

Práci s dorostenci ztěžuje ještě další, ryze vývojový faktor. Někteří jedinci dospívají pomaleji než ostatní, jiní jsou zase napřed. Zatímco s juniory už může trenér jednat jako s dospělými hráči, u druhé zmiňované kategorie panuje velká diverzita.

„Někteří kluci už chodí za holkami, jiní si zase raději zapnou hru na počítači. Ve vývoji existují velké rozdíly, někdo si kupuje Gillette Mach3 a druhý vypadá stále na 12 let," nadsazuje Uldrich. Tým trenéři musí vést jako celek, nicméně situaci je potřeba postupně probírat s hráči také individuálně. Rozdíly smyje až čas.

Jednoznačný návod na zvládnutí puberty jak z pohledu rodičů, kteří se dítě snaží směřovat za ctižádostí, tak hráčů, nimiž cloumají emoce, neexistuje. U každého se fyziologická proměna odehrává ve svém specifickém rámci, obecně však platí, že chování v dospívání souvisí s návyky z dob začátku s činností.

Pokud dítě nevyrůstá pod tlakem a vytvoří si k hokeji silnou emoční vazbu, je daleko méně pravděpodobné, že sportu bude chtít později zanechat. „Rád říkám, že musíme vzdělávat ducha a trápit tělo, aby bylo v kondici. Bez jedné z těchto složek se nedá fungovat, není to možné. Na to je potřeba myslet celý život," uzavřel Dufek.

Klíčem je naučit děti pohyb milovat tak, aby ho vyžadovaly. Tím se dá předejít mnoha budoucím problémům, i když všechny faktory kompletně ovlivnit nejde.