Proč jste dosud pracoval na jiné adrese než celá vaše rodina?
Protože po angažmá v prvoligovém Prostějově se má kariéra ubírala na Kobru. Hrál jsem tam druhou národní ligu a řešil, co budu dělat dál. A zjistil jsem, že mě baví trénování dětí. Kobra pro mě byla ideální, nikde jsem nemusel pendlovat. Odtrénoval jsem si svůj trénink jako hráč a šel na další jako trenér.

Jenže to letos skončilo a vy jste přestoupil k Letcům...
Bylo na čase se někam posunout. Víte, na Kobře je to takové specifické a já potřeboval změnu. A v té době se zrovna ozval pan Vrba (Jiří Vrba, šéftrenér mládeže v Letňanech - pozn. red.) s konkrétní nabídkou. Nějakou část života jsem tu strávil, vždycky jsem se o Letňany zajímal. Takže jsem rád, že to klaplo.

Naposledy jste tu působil ještě jako teenager, zanedlouho vám bude 26 let. Co se za tu dobu změnilo?
Je toho vážně hodně, evidentně se v klubu udělal velký kus práce. Já tady byl v letech 2004 až 2006, pak jsem se sem ještě na chvíli vrátil, ale tehdy tu bylo všechno jinak - nižší soutěže, skromnější zázemí... Už jen když se podívám na tréninkové pomůcky a metody, je tu k využití střelnice nebo salónek. Schopné vedení i trenéři. Mládež se za tu dobu posunula o několik pater výš. Letňany jsou dnes na stejné úrovni jako Slavia, v mládeži patří k top klubům v Praze i v republice.

Teď už jsem starší a občas jsem nad tím přemýšlel. Myslím, že jsem tomu nedával tolik. V Prostějově jsem zažil nejlepší rok, tehdy jsem si myslel, že jsem narazil na skupinu lidí, kteří mi pomohou dál. Ale pak se tam věci vyvíjely jiným směrem a já cítil křivdy - no, byl jsem ještě mladý. Na Kobře jsem hrál už jen spíš pro zábavu, věděl jsem, že tam nemohu stavět svoji budoucnost. Když totiž hrajete hokej za 20 nebo 30 tisíc měsíčně, stejně víte, že jen odkládáte něco, co jednou přijde. Řešíte co dál a budujete kariéru jiným směrem.

Ve vašem případě tím trenérským. Vy se věnujete i individuální přípravě, že?
Ano a ohromně mě to baví. Protože vím, že za mnou chodí kluci, kteří se tomu chtějí věnovat a zlepšovat se. Vědí, že u mě můžou pilovat střelbu a techniku hole, a já se jim snažím co nejvíc pomoct. Když pak u mě začne trénovat i člen reprezentační dvacítky Albert Michnáč, ukazuje mi to, že svou práci možná nedělám špatně, a motivuje mě to dál.

Profitoval jste někdy ze svého slavného jména?
Možná někdy na diskotéce. (směje se) Ale jinak ne. Ano, asi jsem měl víc známých, protože jsem se odmala pohyboval v hokeji, ale že bych měl nějaké úlevy? Naopak... Vzpomínám si na první rok v juniorce Sparty - tehdy tam trénoval Richard Žemlička, nejlepší kamarád mého táty, a stejně mi řekl, že na to momentálně nemám, takže jsem se musel o šanci tvrdě bít. Byl jsem za to rád. Poznal jsem, že v životě nedostanu nic zadarmo.

Kdy jste byl naposledy ve Spojených státech?
Na Vánoce 2001, když táta hrál poslední angažmá v NHL za Washington Capitals.

Ano a myslím, že je to pro mě velká výhoda, kterou chci v budoucnu zúročit. Můj sen je totiž trénovat jednou v zámoří, je to sen, ale chci si za ním postupnými krůčky jít. Vím, že se mám pořád co učit, ale chci nabrat co nejvíc znalostí a v horizontu pěti šesti let to zkusit za oceán. 

A já právě věřím, že v tomhle mi ten americký pas může pomoct. Před rokem jsem napsal do pár týmů z různých soutěží, jestli by mě nevzali do svého programu. Jeden klub se ozval až v době, kdy jsem prošvihl termín na udělení licence, takže kdyby to tenkrát vyšlo, asi bych tady už nebyl. 

Stýská se vám po Americe?
Strašně moc! Je to jiný svět, lidé se tam chovají úplně jinak. A to mám na mysli i rodiče hokejových dětí, kteří neustále pomlouvají. Pamatuju, jak jsme jeli se šestou třídou Kobry na venkovní zápas a rodiče na nás od začátku pořvávali. V Americe jsem hrál jako malý kluk jeden čas za Columbus, byli jsme poslední a stejně nás všichni neustále povzbuzovali. Lidé tam jsou strašně pozitivní a to vás nabíjí.

Co si ze Států ještě pamatujete?
Třeba zázemí v NHL, které se za ty roky samozřejmě posunulo zase mnohem dál. Když teď koukám na YouTube, žasnu, jak to tam vypadá. Je tam jiný život, třeba do školy jsme tam chodili až na 10.30, což bylo parádní. Díky tátovi jsem tam poznal spoustu lidí, setkal jsem se s členy Síně slávy. Dnes si říkám, že je možná škoda, že jsem nebyl o něco starší, abych se jich mohl zeptat na věci, které mě předtím nezajímaly. Ale nestěžuju si - každý taky nemůže říct, že seděl ve vířivce s Trevorem Lindenem a Pavlem Burem. (směje se)

Letci s největší pravděpodobností nakonec budou hrát II. národní ligu. Láká vás tahle vidina?
Ano. Když jsem šel do Letňan, říkal jsem si, že už si budu hrát jen pohodičku v přeboru a zkusím jim pomoct tu soutěž vybojovat. Teď to najednou vypadá vše jinak. Začínám kvůli tomu zase víc trénovat a zase mě to baví. Nechci být jen do počtu, chci být rozdílovým hráčem a vím, že jím být dokážu.

Je to velký skok pro hráče z Pražského přeboru?
Obrovský. Jsou tam už natrénovaní kluci, navíc taky záleží, kdy s kým hrajete. Může se stát, že o reprezentační pauze dostanete Klatovy, za které si udržuje kondici 12 kluků z extraligy. V téhle lize už se musí hodně trénovat, protože druhá liga je taková specifická. Je to poloprofesionální soutěž s profesionálním režimem.

V tomto období se po roce v Bostonu vrací do Česka vaše sestra. V klubu přitom pracuje i váš mladší bratr a v Ice Areně působí celá rodina. Těšíte se, až se zase sejdete doma kompletní?
Samozřejmě, protože dřív bylo těžké prožívat společné chvíle. Táta hrával hokej, většinou jsme se doma pohromadě sešli na narozeniny nebo na svátky. Když jsme pak byli dva roky pohromadě, každou neděli jsme se scházeli na kachničku nebo tak něco. Až se ségra vrátí, asi si uděláme nějakou welcome párty a užijeme si to.