Jeho tréninky je občas zábava sledovat. I když už tak zábavné nejsou pro aktéry na ledě. Pokud kouče Marka Čurillu naštvete v zápase, buďte si jisti, že si to druhý den pěkně odskáčete... Jako minulý týden, kdy v sedmé třídě naordinoval hodinu bruslení bez puku a prokládal ji dalšími tresty. "Jen jsem udělal něco, co bylo nezbytně nutné," vysvětluje své praktiky kouč, jenž se ale zároveň těší stále větší oblibě.

Vaši hráči z toho tréninku skoro slézali po čtyřech. Za co si to vlastně zasloužili?
To je jednoduché: byla to odezva za výkon proti Slavii. Vůbec nekoukám na výsledek (Letci prohráli 1:5 - pozn. red.), spíš se mi nelíbilo, jak odevzdaní do toho zápasu od začátku vstoupili. Báli se, nesráželi se, nedohrávali soupeře. Nikdy nebudu akceptovat, že se pode mnou bude někdo bát.

Vyžadujete po týmu agresivní hru?
Přesně tak. Protože v téhle třídě už se může hrát agresivní hokej, fyzický, do těla. A já to budu po svých hráčích neustále vyžadovat. Oni moc dobře vědí, že je nikdy nepotrestám za to, že ve hře udělají chybu, protože chybami se ten hokej učíme. Ale vadí mi, když se na to někdo vybodne. To se stalo přesně proti Slavii, tak podle toho taky vypadal následující trénink (video ZDE). Můj tým musí vědět, co bude následovat, když se hráči na zápas vykašlou.

Přineslo to efekt?
Přineslo. Máme za sebou další zápas proti Mladé Boleslavi (Letci prohráli 2:12 - pozn. red.), což je v tomhle ročníku jeden z nejlepších týmů v republice. Mají tam hráče o hlavu dvě větší než naši kluci. A víte, co se stalo? Najednou jsme se jich nebáli, kluci chodili do těla, zastávali se jeden druhého, padali po držce, zblokovali neskutečné množství střel. Tohle po nich chci. Proto jsem je mohl zase pochválit.

Když někdo sleduje vaše tréninky, klidně v nich najde i záměrné nacvičování hry do těla. Je to součást vašich tréninkových praktik?
Hned na začátku přípravy jsem v týmu všem řekl, že jsem zastáncem fyzické hry. Nikdo tu nechce nikoho zranit ani hrát zákeřně, ale pokud soupeř jede s pukem u mantinelu, má dostat tělo. Chci hrát v sezoně velmi ofenzivní hokej a využívat zdravé agresivity, takže uvedu příklad: pokud to situace vyžaduje, chci vidět, jak při napadání v útočném pásmu dohrává soupeřovy hráče jak první křídlo, tak i druhé křídlo. Chci vidět dohrávat každý souboj.

Kde jste vlastně ke své filozofii přišel?
Hokej je fyzická hra a všechno tohle jsem pochytil hlavně v Kanadě, kde je to na denním pořádku. A taky je tam úplně běžné, že se hráč zastane spoluhráče. Pokud někdo dostane krosček, automaticky se má našeho kluka zastat nejbližší spoluhráč. Pokud gólman dostane sekeru přes lapačku, automaticky musíme soupeři ukázat, že už si to nemůže příště dovolit. Tohle myšlení se ale musí nastavit už od začátku a já to teď do kluků cpu i během soustředění v Poděbradech.

Vy jste své tréninkové tresty zavedl už v minulé sezoně jako asistent u mladšího dorostu. Myslíte, že si z toho hráči něco vzali?
Něco vám povím: když jsem k tomu týmu přišel, zarazilo mě, že tam je nulová snaha blokovat kotouče. Přitom blokování kotoučů je alfou a omegou v dnešním hokeji. Nikdo nemůže uspět bez hry do těla, ale i bez blokování střel. Tak jsem si při zápasech dělal čárky: kdo nedohrál souboj, kdo nejeví snahu blokovat střelu, kdo záměrně uhýbá, kdo se bojí. Za každou čárku ti kluci běhali kolo kolem arény. A já se jich ptal: opravdu je vám milejší tady běhat, než v zápase poctivě napadat a dohrát souboj?

A výsledek?
Nechci si tu zvyšovat nějaký kredit, ale s Tomášem Blažkem letos máme na starost juniorku a já tam vidím progres. Hráči jako Hlaváč, Zrcek, Stupka - ti všichni o nějaké zdravé agresivitě před rokem vůbec nevěděli. Dneska? Mám z nich ohromnou radost, protože i v přípravě blokují každou střelu a chtějí se srážet, navíc ve vyšší kategorii, kde jsou prvním rokem. Nevím, jestli se v nich něco probudilo, ale třeba ta práce nebyla úplně nadarmo. Momentálně vypadají velmi dobře.

Ještě zpátky k loňskému dorostu... Nezapomenutelný byl například trénink, kde jste za trest nechal dlouhé minuty jezdit hráče tlačící hokejovou branku před sebou, tam a zpátky přes celé kluziště. Kam na to chodíte?
Přiznám se, že tohle jsem si přinesl z Kanady, sám jsem to totiž na vlastní kůži zažil a stále to mám v živé paměti. Tenkrát jsme měli road trip, kde jsme v šesti dnech museli odehrát pět zápasů. Všechny jsme vyhráli, jen v tom posledním jsme dostali od Vancouveru 0:7... Měli jsme trenéra, kterého bych nikomu nepřál, během 16hodinové jízdy nám v autobuse zakazoval veškerou elektroniku, dokonce jsme se nesměli ani mezi sebou bavit a on to každou hodinu chodil po tom autobusu kontrolovat. Když jsme konečně přijeli domů, řekl nám, ať se oblékneme do výstroje. Jedinou náplní tréninku pak bylo, že každý hráč musel z brankové čáry odtlačit bránu na druhou modrou a další dva hráči mu při tom museli vší silou brzdit z druhé strany.

Dal jste to?
Upřímně? Jel jsem to 25 minut, z toho pětkrát jsem se pozvracel a devět minut odpočíval. Řekli mi, že dokud to neudělám, nepustí mě domů. Tenkrát jsem se tam málem rozbrečel, chtěl jsem to zabalit a zdrhnout. Ale ještě jsem dostal vynadáno od rodičů, což mi nakonec otevřelo oči.

Je to tedy jasný vzkaz, že ve vašich týmech nemá laxnost místo?
Tak nějak. Opakuji: nikoho nebudu trestat za chyby, spíš si musí uvědomit svůj přístup. Na posledním tréninku bez puku nikdo ani nepípl, všem bylo racionálně vysvětleno, za co přišly tresty. Já se nebráním komunikaci, naopak si s hráči rád promluvím a vyslechnu si taky jejich pohled. A oni moc dobře vědí, že za mnou mohou kdykoliv přijít. Stejně jako vědí, že v zápasech odmlouvání trenérovi neexistuje.