Hokej si zamiloval ve chvíli, kdy objevil tátovu výstroj v garáži. Pak už stačilo mít jen lapačku, vyrážečku a betony. Mikuláš Wajtr patří k dalším gólmanským talentům letňanského hokeje, mezi tyče se dostal i díky tomu, že nevěděl, kde má v poli stát. Během již dohrané sezony chytal za osmou třídu. Jak trénuje s tátou, proč nemá rád bílé puky na tréninku a co obnáší brankářská příprava na zápasy?

Jak ses k hokeji vlastně dostal?
Hokej hrál můj táta. Viděl jsem jeho výstroj v garáži a chtěl jsem hrát taky.

Bylo pro tebe velkou výhodou, že hrál táta hokej? Asi uměl poradit, pomoct, motivovat, že?
Ano, byla to výhoda a dokonce mě první rok, kdy jsem chytal, trénoval. Byl totiž trenérem přípravky ve Velkých Popovicích, ale to je už dávno. Teď za to, co umím, musím poděkovat Jirkovi „Čeče“ Černochovi, který pro brankáře v Letňanech dělá všechno, co může.

Začátky jsi zvládal dobře? A proč zrovna pozice brankáře?
Začátky byly těžké, ale nevnímal jsem to tak: stačilo mi mít lapačku, vyrážečku s betony a stát v bráně. Pak jsem byl šťastný. Brankáře jsem si vybral proto, že jsem si nebyl jistý, kde jako hráč mám na hřišti bruslit a nechtěl jsem střídat.

Neměli o tebe ze začátku rodiče, nebo minimálně mamka, strach?
Ze začátku určitě ne, až teď, když puky začaly létat rychleji, už se máma občas ptá, jestli to bolí.

Co škola? Jak ji společně s tréninkovým vytížením zvládáš?
Do školy chodím docela rád, do tréninku mi škola zatím nezasahuje. A když mi něco nejde, zeptám se starší sestry, ta ví většinou všechno.

Které předměty tě ve škole konkrétně nejvíc baví a které nejmíň?
Ve škole mě nejvíce baví přírodopis a nejméně matematika, protože u ní musím hodně přemýšlet. U přírodopisu to jde samo.

Vytvořil sis za tu dobu nějaké rituály? Gólmani jsou tím proslulí...
Pokaždé před zápasem jdu na chodbu, když už jsem napůl oblečený. Tam se protáhnu a házím si s tenisáky o zeď. Před zápasem mám rád klid. Cestou na stadion poslouchám v autě hudbu. Mám jednu oblíbenou motivační písničku, kterou pouštíme jako poslední před příjezdem na stadion.

Potřebuješ před zápasem absolutní klid na soustředění, nebo ti naopak pomáhá na něj nemyslet?
Mám rád klid. Před zápasem se snažím uvolnit, dostat se do klidu a na nic nemyslet - ani na soupeře. Pro mě je každý zápas stejný.

Našel sis nějakou oslavu po výhře? Něco, co opakuješ pokaždé, když ji vychytáš?
Žádný jeden způsob oslavování výhry nemám. Většinou se raduji neplánovaně a reaguji na to, co předvádí spoluhráči. Vzpomínám, jak po velkém vítězství na turnaji spoluhráč vyhodil do vzduchu svoji helmu a jak pokračoval v jízdě ke mně, spadla mu helma na hlavu.

Máš v hlavě během zápasu statistiky? Asi je lepší se soustředit jen na hru a nepřemýšlet o ničem dalším, ale přece jen - dostávají se ti do ní občas podobné myšlenky?
Například na turnaji ke konci zápasů přemýšlím o umístění v tabulce a dalším soupeři. Ale během normálního utkání v sezoně na výsledek a statistiky nemyslím, vždycky se snažím nedostat žádný gól, nebo alespoň co nejméně.

Co tě na tréninku baví nejvíc a co nejmíň? Proč?
Nejvíc mě baví tréninky s Jirkou Černochem, protože je s ním legrace a v těchto trénincích je hodně prostoru na vylepšování detailů. Nejméně mě pak baví tréninky s bílými puky, jsou špatně vidět a dostávám hodně gólů.

Máš radši, když jsi ve větším tempu a letí na tebe víc střel?
Ano. Jsem rád, když na mě během začátku zápasu letí hodně střel a mám možnost se rozchytat. Nejhorší je, když se prvních deset minut nic neděje, pak je totiž těžší se dostat do zápasu. Jsem rád, když se můžu do zápasu naplno zapojit a létá na mě hodně střel.

Jak teď během opatření kvůli šíření koronaviru trénuješ? Gólman to má asi ještě těžší než hráč, že?
Dělám cvičení od Jirky Černocha a posiluji s tátou na zahradě. Také každý den skáču na trampolíně.

Říkáš, že trénuješ teď s tátou. Je přísný? Chce po tobě, abys byl co nejlepší? Nebo je mírnější a nechává tě vybrat, co chceš dělat?
Nechává to spíš na mně, obvykle máme trénink čtyřikrát do týdne a během volného dne jsem měl odpolední vyučování. Teď, díky ukončení sezony, jsme spolu víc, ale většinu času trávím na trampolíně a dělám cvičení podle Jirky Černocha a Marka Čurilly.

Co je tvým hokejovým cílem? A kdo vzorem?
Mým hokejovým cílem je vydržet hrát hokej co nejdéle a získat co nejvíce úspěchů. Když se to povede, chtěl bych se hokejem bavit celý život. Mým hokejovým vzorem je Lukáš Pařík a brankář dorostu Štěpán Stránský.

Hráči o gólmanech většinou říkají, že jsou zvláštní druh a že jsou sví. Vidíš to tak? Přece jen má brankář svoje návyky a na zápas se připravuje jinak než zbytek týmu...
Asi to tak bude, ale to by spíš o mně měli říct moji spoluhráči. Já si připadám normálně. Je pravda, že kluci občas říkají „no jo, gólman“, ale zrovna tak bych já mohl říkat, „no jo útočník, nevrací se“ a podobně. Nakonec jsme v tom totiž všichni stejně, když stojíme na ledě v zápase jako jeden tým a chceme vyhrát a každý má svoje úkoly.

Rozhovor měsíce se Štěpánem Stránským: Cestou na trénink dělám školu, radí mi i Will