Ve výchově gólmanů patří k uznávaným odborníkům a své zkušenosti může předávat i mladšímu synovi. Davida Jiří Černoch, trenér letňanských brankářů, má už roky pod pečlivým dohledem, vždyť brzy 13letý junior naslouchá radám svého otce odmala. Jak těžké ale je zachovat si odstup? A je role táta-trenér skutečně v hokeji výhodou? Další díl rubriky Okénko rodiče je tady, tentokrát trochu z jiného pohledu.

„V roli táty a trenéra zároveň jsem během svého života už podruhé. Tehdy v prvním kole jsem působil 11 let jako asistent trenéra ve Spartě a měl jsem pod sebou staršího syna Jirku, který dnes hraje extraligu za Karlovy Vary. Ten ročník 1996 fungoval tenkrát perfektně a kolem pěti kluků se živí hokejem dodneška. Já byl rád, že jsem u toho mohl být, ale narovinu říkám - byl jsem v té době v mnohem těžší pozici.

Proč? Vysvětlím...

Ono je totiž něco jiného, když jste opravdu trenérem u týmu a když naopak vedete jen brankáře a dění v mužstvu neovlivňujete přímo. To je přesně případ mého působení v Letňanech, kde se sice starám o gólmany a trenéři se mnou práci našich svěřenců konzultují, ale konečné rozhodnutí, kdo kdy bude chytat, je pak stejně hlavně na nich. Na Spartě to bylo jiné - viděl jsem u kluka chybu při střídání a na střídačce jsem mu chtěl hned vyčinit. Nakonec jsme s kolegou Jirkou Kročákem měli tehdy dohodu, že všem ostatním můžeme něco říkat, ale svému klukovi jako jejich táta ne. Prostě nechtěli jsme dávat najevo, že je to můj kluk.

Dnes prožívám Davidovy zápasy jinak. Stoupnu si úplně stranou od ostatních rodičů, abych neslyšel jejich poznámky, a sleduju jeho práci v brance. Upřímně si to vychutnám víc. Zrovna nedávno jsme spolu mluvili a on nadhodil, že to má těžší, protože mu vyčítám každou chybu. Jasně, probíráme spolu hokej i ve volném čase a doma máme jak veselé chvilky, tak i tichou domácnost - ale tohle je podle mě přirozené. Spíš je důležité najít tenkou hranici mezi tím, abyste svému dítěti nic neodpustili, ale zároveň mu příliš neškodili, protože na něj budete jako pes. Narovinu, není to zcela jednoduché.

Pohybovat se u týmu jako táta ale podle mě výhodu nepochybně má. Můžete pro svého kluka něco udělat, ale mohou z toho zároveň těžit i ostatní. Vzpomeňte si třeba na Lukáše Rouska, který vyrůstal v Letňanech a teď válí za áčko Sparty. Táta jako trenér se po něm vozil, nedal mu nic zadarmo, neodpustil mu jedinou chybu, až mi ho bylo občas líto. Jenže Lukáš byl nejlepší a rozhodoval zápasy, což je zásadní předpoklad k tomu, že jako táta-trenér můžete u mužstva být. No a vedle Lukáše najednou rostli další hráči. 

Já mám v Letňanech pod sebou gólmany z deseti různých kategorií, takže rozhodně nechodím na led jen se svým klukem. Naopak, kolikrát jdu raději během tréninku na druhou halu a věnuju se jiným klukům - snažím se tu péči rozdělovat v klubu rovnoměrně. Můj David samozřejmě vnímá, jakou roli tady mám, ale i on musí umět odlišit, že teď nejsem jeho táta, ale trenér jako pro všechny ostatní. Nejraději by na ledě pořád se mnou o něčem diskutoval, takže ho vždycky hodně rychle zastavím. 

Sám si taky uvědomuju, že to děti svých trenérů nemají úplně snadné i z hlediska života v kabině. O to víc je důležité najít rovnováhu, co svému klukovi prominete a co už ne, protože ostatní si toho samozřejmě všímají. 

Zkrátka a dobře - musíte být více či méně nad věcí. Jinak to nebude dobré ani pro jednoho z nás.“