Jestli nevíte, co je opravdová věrnost, asi jste ještě nepoznali Lenku Sitarčíkovou. Matka dvou hokejistů se totiž v Letňanech pohybuje už deset let. Roli vedoucí hokejové kategorie neplánovala, ale díky koníčku prvorozeného syna a manžela podnikla v životě velké změny. Stálo to za to? Členka realizačního týmu dorostu kýve: „Potěší mě, když se na mě hráči obrátí s prosbou pomoci."

„Co mě přivedlo mezi Letce? Do Letňan jsem začala jezdit díky manželovi, kterého jsem doprovázela na večerní hobby hokeje. Současně navíc začal dělat i hokejového rozhodčího a já občas chodila s ním. Po narození prvního syna byla volba sportu jasná. Jelikož byly Letňany nejblíže a prostředí jsme znali, dali jsme Marka do kurzu bruslení Letců. A už jsme se vezli.

K funkci vedoucí jsem se dostala úplnou náhodou. Marek postoupil do první třídy v pěti letech, tudíž ji musel absolvovat dvakrát, aby se srovnal s ročníkem. Tehdejší vedoucí šla se synem do třídy druhé a já s několika rodiči zůstala. Sekretář nabídl funkci manželovi, ale ten odmítl, protože tušil, co to obnáší. Po schůzce rodičů, kde se k tomu nikdo neměl, pan sekretář ukázal na mě a já ze známosti kývla.

A teď? Letí to. Markovi je patnáct a je v dorostu.

Druhému synovi Kubovi je jedenáct a hraje za šestou třídu. Myslím si, že nejsem jediná, která u druhého dítěte zvolila stejný sport, hlavně kvůli logistice a s naivní představou, že věci bude po starším dědit – ha ha. To úplně nevyšlo, protože Marek je obránce, levák a Jakub je brankář, pravák.

Svoji pracovní kariéru jsem obětovala dětem, tím pádem i hokeji. Po devatenácti letech jsem opustila časově náročné zaměstnání a nastoupila jsem do školství, abych stíhala tréninky. Jako vedoucí jsem se vždy snažila vycházet s každým trenérem a být mu pravou rukou. Dřív šlo hlavně o zajišťování turnajů, zápasů, soustředění a s tím spojené starosti s ubytováním, dopravou a stravováním. Nyní v dorostu je toho podstatně méně. Za úkol mám hlavně zajištění zápisů z utkání, hlídání sportovních prohlídek a podobně.

Mimohokejové akce jsme pořádali docela často, protože se sešla fajn parta dětí i rodičů. V dorostu to bohužel už není možné, jelikož se děti často střídají. Když je zavřená hala a nehrají se zápasy, jsem stejně k dispozici trenérům a pomáhám zajišťovat náhradní řešení pro tréninky. Nynější situace není lehká pro nikoho, ale myslím si, že nejvíc se projeví na dětech. Někteří se nemusí k hokeji vrátit. Jen v dorostu už nepokračují tři kluci...

Na mé funkci mě ale pokaždé potěší, když se na mě hráči s něčím obrátí a já jim mohu pomoci. Berou mě spíše jako kamarádku a mně se to líbí. Na závěr bych každopádně chtěla dodat, že ač je funkce vedoucího mnohdy nevděčná, tak ji mám ráda a moc mě baví. Kdyby ne, určitě bych ji tak dlouho nedělala.“