Dynamický svět tlačí na výkon. Výsledky je potřeba odvádět ve škole, volném čase a později i v práci. Shonem ovšem vzniká, trochu nevědomky, na první pohled přehlédnutelný problém, který se projevuje jak během sportovní kariéry, tak v běžném životě. Na cestě čísel a statistik se ztrácí radost, záliba v činnosti. A právě emoční vazba je hlavním tématem dalšího dílu rubriky Hokej Zblízka.

Zní to téměř jako filosofická rada z teoretických příruček: „Musíte mít sport rádi,“ klade se v běžných diskuzích začínajícím hráčům na srdce. Je ale opravdu láska k činnosti tak zásadní pro život a kariérou sportovce?

Problematikou se dopodrobna v českém prostředí zabývá třeba zkušený trenér Marian Jelínek. O tom, že se stává pouto k dané aktivitě klíčovým prvkem vítězné mentality, sepsal několik publikací, emoční vazbě se věnuje dlouhodobě. Co ale sousloví vlastně znamená?

Nejen kniha Vnitřní svět vítězů, která téma obsáhle rozebírá, předkládá dva typy emoční vazby. K činnosti a k cíli. V obou je přitom zásadní rozdíl, k čemuž se vrátíme o několik řádek níž. Nejdřív se zaměříme na samotnou strukturu emocí, které člověk do určité aktivity vkládá. Pravý důvod, proč jedinec sport vlastně dělá.

„Je to ohromně důležité téma. Když si dítě nevytvoří emoční vazbu, na sport nebude chodit. V Letňanech se o to snažíme pomocí různé srandy a her spojených se sportem," otevírá hlavní trenér základny Ladislav Kadaně schéma. Pouto vzniká právě u nejmenších, už tam se rozhoduje o tom, jestli je bude aktivita bavit.

„Blbosti děláme i na kurzu bruslení, aby se děti znovu těšily na led. Myslím, že se nám to daří. Někteří rodiče nám říkají, že se kluci a holky těší zpátky. Nejdůležitější pro začátek je, aby se dělala činnost s láskou. Když v tom nebude angažovaná radost, po čase sportovce dění otráví a stejně nakonec skončí."

Trefa do černého. Hokejista se o setrvání u sportu rozhoduje převážně okolo pubertálního věku, do té doby jde o řízený proces. Možná zvyk. Pokud ho aktivita v minulosti nezaslepila natolik, že ho naplňuje, nebude v ní dál pokračovat. Jakou roli hraje ovšem výkon? Sportovec musí odvádět výsledky, nebo?

„Vyrábíme od raného věku stroje. Zapomínáme na to že se stroj dá postavit na jiných základech. Explicitní učení přijde právě během dorosteneckého věku, kdy už opravdu tvoříme hokejisty a činnost se stává tvrdou dřinou a rutinou, u mladších kluků je to však jinak," vypráví Martin Hušpauer, který poznatkům Mariana Jelínka bedlivě naslouchá. Dítě do dvanácti let se podle něj musí naučit všem složkám sportu, ale i osobnímu charakteru, který vyžívá mimo mantinely a který ho formuje jako člověka.

Jedná se mimo jiné o úctu ke spoluhráčům, trenérům, rozhodčím a patriotismus v rámci klubu. „To jsou emoce, jež jedinec dává do činnosti, aby přišel cíl. Všichni mladí kluci si ho najdou někde jinde," pokračuje Hušpauer. Jednoho baví třeba specifické cvičení na tréninku, druhého pak jednoduché herní operace. Jde o celkový stav mysli, do něhož se hráči dostávají v ideálním světě.

„Důležité je se během nižšího věku naučit mít rád tu cestu. Milovat proces, který vede ke zlepšení tak, abych mohl být úspěšný v rámci hry i kolektivu. Abych byl osobnost," vyzdvihuje Hušpauer s jednoduchým dovětkem. „Nikdy jsem neviděl mistrovství vyhrát Jaromíra Jágra, ale pokaždé naši reprezentaci. Tým." Emoční vazba pro něj znamená naučit se mít rád i činnosti, které na první pohled nebaví. Klasicky protahování se a kompenzace.

Obě činnosti totiž výrazně eliminují možnost zranění v budoucnu. „Kluci poznají za pět, deset, patnáct let, že něco dělali dobře. Je to třeba trochu otrava, ale nedá se ji obejít. Mechanicky by pak začaly odcházet části těla, protože by se bušilo bez rozmyslu do výkonu."

Lehce odbočme od hlavní linky, souvislosti nalezneme totiž také jinde. Právě raná specializace může požitek z činnosti snadno ubít, transformovat ho na chtíč po vítězství. Může se stát, že ze sportovce vyroste osobnost, kterou Marian Jelínek popisuje důrazným názvem: cílový feťák.

Jedinec orientovaný na úspěch nemá radost z vykonávání činnosti, ale pouze z výsledků této činnosti. Výhry, gólu, vychytané nuly. Vše ostatní je pro něj nedostatečné. „Někdo přede mnou objevil, že je super vedlejší sport badminton. A bezesporu je... Radši bych dal žákovi badminton nebo trénink na horolezecké stěně než trénink skatemillu. Stane se, že kluk, co každý den vystřelí 300 puků, bude mít v šesté třídě přesnější střelu než ten, který chodí na badminton. Ale otázkou zůstává, jestli se někde na pozadí nerozhoduje spíš o tom, kdo bude hrát hokej třeba za deset let, v dospělosti."

„Cílový feťák počítá s tím, že přijde uspokojení. Že udělá nejlepší stahovačku a dá gól, ale co když bude mít soupeř na ledě lepšího kluka?“ ptá se hypoteticky Hušpauer. Hra – zápas se minimálně dotyčnému otráví, ještě v horším případě bude chtít uspět za pomoci vnějších vlivů. Třeba agresivity. „Orientace by měla být zaměřená na milování činnosti tak, aby dítě obstálo v konkurenci. Když bude mít dobrý základ, posune se mnohem rychleji a překážku překoná."

Pokud chce někdo vyhrávat za každou cenu, logicky si najde klíč v úhybech. „Podvodech, nesportovní cestě... Akcelerovaní jedinci nejsou ve 12 letech, což je věková skupina, o níž celou dobu mluvím, mentálně vyzrálí. Jsou vedeni dospělými. A o to se stávají náchylnějšími, že povedou boj za každou cenu," dodává Hušpauer.

Souhrnně se dítě emoční vazbě, lásce k činnosti, neučí jen samo. Přehnanými ambicemi ho mohou uštvat rodiče, nesprávným vedením může být zase přetíženo trenérem. Bez symbiózy všech složek nedojde na utvoření vítěze – člověka, který má radost ze hry a poslepoval si během dorůstání správné složky vnitřní motivace.

Ladislav Kadaně přiznává, že nemá srovnání se situací v ostatních klubech, Letňanům ovšem podle něj pomáhá rodinné prostředí. „Chceme, aby dostávali do páté, šesté třídy prostor všichni. A není to myšlené tak, že si jenom hrajeme, emoční vazba by měla vydržet až do konce. Také dělám trenéra proto, že mě to baví. Rozhodně nejde dětem pouze hustit do hlavy, co pro ně bude nejlepší."

„Jeden z kluků může dávat pět gólů na zápas a pak ho v dorostu ostatní fyzicky doženou. Spoluhráči vyrostou, budou na tom najednou technicky líp. Takový hráč se může zklamat z toho, že už se neprosazuje, a psychicky odejde. Proto je důležité mít rád hru a bavit se jí," podtrhuje šéftrenér základny.

V zrychlené době je to těžší než kdy jindy. „S kluky je potřeba hovořit a nejen udělovat rozkazy ‚dělej‘ a ‚tohle musíš‘. Dát jim návod, že když udělají tohle, posune je to v konkrétní činnosti," uvědomuje si Hušpauer. Motivace podle něj musí být v určitých situacích.

„Školní cíl není se naučit látku, dostat jedničku, zapomenout učivo ještě to odpoledne po škole a netušit, proč to vlastně dělám. Synovi říkám, že je dobré vědět, proč se danou věc učím. Třeba k utváření obecného přehledu," vysvětluje s vášní kouč šesté třídy. „Nebude ze mě třeba přírodovědec, ale je dobrý poznat rozdíl mezi ježkem a medvědem. Nastavuje mě to do určité části společnosti. Je potřeba si v tom najít něco, co mě baví, i když mě činnost nebaví jako celek."

Jde o umění přípravy, nastavení mentality. „Třeba nasát téma, které zpracuju, budu ho moct později interpretovat a zkrátka se bude hodit. Člověk pak dostane zpětnou vazbu, sám pozná, jakým směrem se bude konkrétně ubírat. A úplně stejné je to i s hokejem," uzavírá Hušpauer.

Budování lásky ke sportu je dlouhodobý proces, nedá se zrychlit. Jen tak ale může vydržet spojení klidně i celoživotně...