Hokej je jeho život. Doslova. Jeník Boháč patří ke skalním fanouškům české reprezentace, za posledních 15 let objel všechna mistrovství, která mu okolnosti povolily, a nechyběl ani na dvou olympiádách i Světových pohárech. Od ledu se navíc daleko nehne ani v profesní sféře, pracuje totiž v letňanském JB Sportu. Jak vypadá pravá hokejová vášeň a kolik vůbec pobyt na MS stojí?

Pravidelně objíždíte reprezentační akce a byl jste i za oceánem. Kde láska k národnímu týmu vznikla?
Asi jako každý malý kluk jsem sledoval národní tým během mládí. Měl jsem štěstí, že mě neminula zlatá éra, navíc přišla v nejvíc návykovém věku, takže pak už z toho asi ani nemůžete utéct. Po Naganu se v následujících letech okolo národního celku vytvořila pompa neporazitelného týmu, který neporazitelný opravdu byl... Že se někde párkrát prohraje, člověk vnímá ze začátku s bolestí, ale pak uchopí vášeň komplexně. Uvědomí si, že jde o zábavu. Týmu přejete, aby hrál dobře, výkon ani nemusí být podložený medailemi a výsledky. Jde o přesvědčení.

Jak se člověk rozhodne, že se od sledování zpovzdálí přesune do centra dění?
Mé velké štěstí bylo, že jsem potkal dobrého kamaráda Tomáše, který aktivně jezdil na akce jako fanoušek už od roku 1999. Poprvé jsem jel do Vídně 2005, přičemž jsme se spolu seznámili o rok dřív na mistrovství světa v Praze. Od té doby jsme 15 let drželi až do Bratislavy před dvěma lety. Vynechal jsem za tu dobu pouze dva tři turnaje, a to z pracovních důvodů. Každý máme za sebou patnáct mistrovství, dvě olympiády i dva Světové poháry. Na jednu stranu toho máme naježděno opravdu dost, na druhou potkáváte lidi, kteří jezdí třeba čtyři dekády. Uvědomíte si, že jste vlastně pořád tak trochu mlíkař. (směje se)

Nejde asi o finančně úplně laciný koníček, že?
Podmínky nákupu vstupenek IIHF prošly řadou vývojových etap, kdy to pro fanoušky nebylo úplně jednoduché. Musely se například kupovat balíčky lístků s kontextem, že jste dopředu nevěděli, jaké zápasy bude národní tým vlastně hrát. Trochu loterie. V dobách začátků jsme byli mladí, takže nám nevadilo bydlet v pěti na privátu, kde se nedalo hnout. Stejně na pokoji skoro nejste. Fanoušci jsou obecně docela různorodá skupina: někdo třeba jezdí vlastním autem a spí na pumpě, takoví extrémisté zase nejsme. Většinou si seženeme vlastní bydlení, které je spojené s dlouhým dojezdem k hale kvůli snížení nákladů. Přespáváme různě po známých, někdo bydlí sem tam u Fina, jiný zase u Švédů... Záleží na složení party, nákupu lístků a prodeji těch, které nepotřebujete. Když chcete koupit vstupenku na zápas Česka se Švédskem, v balíčku dostanete třeba Švýcarsko s Ruskem. Za roky ježdění se nám podařilo nasbírat kontakty s fanoušky z ostatních zemí, je s tím sice hodně práce, ale většinou se přebytečné lístky povede udat. Nejsme žádní šmelináři, pokaždé se snažíme sjednat rozumné peníze pro obě strany.

Takže se pohybujeme v řádu desítek tisíc korun?
Nejdražší mistrovství mě vyšlo zhruba na 40 tisíc se vším všudy včetně bydlení, jídla a vstupenek. Samozřejmě z osobního pohledu nejde o akci, kdy seberete peníze a jedete je utratit. Člověk se připravuje dlouhodobě, většinou lidé šetří z turnaje na turnaj. Skončí jedno mistrovství a už řešíte další. Pokud se nechcete úplně hlídat, musíte rozpočet střádat v průběhu roku, jinak nejsou akce finančně únosné.

Který šampionát jste si nejvíc užil? Na jaký máte nejhezčí vzpomínky?
Asi na olympiádu ve Vancouveru 2010. Atmosféra v Kanadě byla fenomenální, hry byly navíc skvěle organizačně zmáknuté. Přijeli jsme bez jediného lístku a okamžitě jsme – třeba i pod cenou – dokázali vše nakoupit. Organizátoři rozdávali volňásky po městě do firem a škol, Kanaďané neměli o naše zápasy zase takový zájem, takže to šlo. Čekali jsme, že o vstupenky bude boj, ale nakonec jsme si s nimi mohli skoro tapetovat pokoj (směje se). Co se týče hry, musím říct Vídeň 2005. Tehdy byla výluka NHL, týmy hrály v našlapaných sestavách a naši klíčoví hráči předváděli vrcholné výkony. Navíc měl turnaj zlatou tečku. Ale teda organizačně...

Špatné?
Vídeňská Wiener Stadthalle v té době absolutně nesplňovala parametry pro mistrovství. Uvnitř bylo asi 50 stupňů, potili jste se jako blázen a měkký byl i led, takže se hráči bořili a vznikaly kaluže. Ale herně a výsledkově šlo asi o nejhezčí turnaj, což bylo podmíněné i závěrečnou výhrou 3:0 nad Kanadou, která přijela v nabité sestavě.... Mistrovství má pokaždé určitý průběh, nejde na něj koukat optikou jednoho zápasu. Když jste na místě už v průběhu skupiny, týmy píšou příběh. Někdo se třeba zraní, stejně hraje a pak zápas rozhodne. Děj přetluče ošklivou hlavu, nekoukáte se jen na sport jako takový. A ještě musím zmínit Kolín a Mannheim 2010, kdy se týmu nevěřilo a nakonec šampionát vyhrál. Tam se potvrdilo, že je sport neskutečný a outsider může porazit favorita.

Co konkrétně Světový pohár? V poslední době se na něj nahlíží spíš jako komerční akci, než vrcholovou bitvu nejlepších týmů. Jak ho vidíte vy?
Byli jsme na dvou. V roce 2004 jsme se do Kanady, kde se hrálo legendární semifinále s domácími, nedostali. Šlo každopádně o možná nejlepší zápas nároďáku, který jsem viděl. Když mám čas a chci si některé utkání pustit, je mojí první volbou. Když to vezmu obecně, tenkrát byla výhoda, že týmy Německa i Česka měly v NHL obrovské zastoupení. A právě díky tomu byly atraktivní i pro severoamerického fanouška. Z organizace turnaje je cítit velká snaha poskytovat službu v podobě hvězd, pokud přijedou hráči z KHL a Evropy, jsou pokládáni za druhořadé, i když mají zdejší soutěže také ohromnou kvalitu. NHL investuje obrovské peníze a má potřebu kvalitu prezentovat na turnajích, kterým nastaví svá pravidla, což se ukázalo i v roce 2016. Některé evropské týmy nedostaly místo a naopak hrál výběr severoamerických mladíků. Herně a kvalitou to bylo plus, ale ztrácí se punc mezinárodního soustředění. Nevím, jestli se fanoušci s týmem Evropy dokáží ztotožnit. Kvalita turnaje jde z hlediska pozornosti celosvětového publika dolu. Ale zajímavá je jedna věc.

Že jsou Američané a Kanaďané spokojení.
Vedli jsme v Torontu na toto téma hodně diskuzí. Kanada měla hrát semifinále s Ruskem, ale už dávno neplatí, že mezi nimi panuje legendární rivalita. Většina Kanaďanů si přála, aby jejich reprezentace hrála s výběrem mladíků. Takže ani ruské hvězdy severoamerického diváka nezajímají... NHL a televizní stanice mají velmi reálnou představu, co jejich diváky zajímá. Tím je pak také tvarovaná forma turnaje.

Pokračuje život hokejového fanouška i přes rok?
Nezačíná vyhraným čtvrtfinále a nekončí posledním zápasem. Lidem, kteří to tak mají, říkáme rychlokvašky a fanoušci úspěchu. Většina z těch, kteří objíždí turnaje, hokej sleduje na denní bázi: NHL, českou extraligu, Euro Hockey Tour. Není to tak, že byste se na zápas národního týmu mimo vrchol v podobě mistrovství těšili třeba čtyři dny, ale rádi se podíváte. Hokej je v Evropě velmi kvalitní a i EHT je odskočená o dva levely výš než domácí soutěže. Kdo ohrnuje nos, dělá chybu. Kvalitu má evropský hokej neskutečnou.

Od ledu se navíc nevzdálíte ani v profesní sféře, pracujete v letňanském JB Sportu...
Vážím si toho. Když jsem nastoupil do Letňan, šlo o určitý zlom. V té době jsem reprezentaci intenzivně fandil a mým oblíbeným hráčem byl Franta Kučera. Vůbec jsem netušil, že je to jeho stadion. Bylo trochu překvapení, když kolem mě začal chodit (směje se). Určitě se dá říct, že je práce můj život. S kolegou jsme obchod otvírali před 20 lety, smějeme se, že už jsme v itineráři. Jde o takové naše dítě, za což je třeba poděkovat kolegům i vedení firmy, které nám dává volnost. Můžeme projevit individualitu a nejsme svázaní direktivou. Hokejem žijeme, protože se od sportu nehneme. Máte pak také trochu odlišný pohled než fanoušci zvenčí, kteří se o sport zajímají jen v rámci koníčku. Pohled z provozu výkonnostního hokeje vám ukáže, jaká je to dřina i jak nelehký sport to vlastně je... Vidíte kluky, jak se vyvíjí. Vzpomínám si na to, když začal do Letňan chodit Jakub Vrána. Člověk se zamýšlí, kolik nám rukama prošlo fantastických kluků i z osobnostního hlediska. Jedná se o jednu hokejovou rodinu. Vztahy jsme měli až na výjimky absolutně korektní a 20 let se nám podařilo budovat obchod k obrazu svému. Budovat tvář, kvalitu i projev.

Co se nejvíc prodává?
Jsme trochu zvláštně nastavení, teď asi prozradím naše know-how (směje se)... Neprodávali jsme nikdy proto, abychom prodali za každou cenu. Snažíme se zákazníkovi nabídnout přesně to, pro co si přišel. Pokud zboží nemáme, domluvíme se, že mu ho seženeme, i když to znamená, že může koupit jinde. Nechceme prodávat něco, co by nesplnilo účel. Musím říct, že většina pravidelných zákazníků se k nám ráda vrací s tím, že jim pomůžeme. Obecně se trend mění. Bývaly časy, kdy kvalitou jedna značka přebíjela jinou, teď se firmy vyrovnaly. Jde hlavně o specifický požadavek zákazníka. Snažíme se lidi přesvědčovat, aby nevybírali jen podle barvy a zkušenosti třeba kamaráda. Každý hráč je ohromná individualita. Je potřeba mu dát prostor, aby si bez stresu procítil věc a rozhodl se, jestli se v ní cítí dobře. Plody to nese. Lidé odcházejí spokojeni a ne proto, že by si koupili věc, která se jim líbí.

A který předmět tedy konkrétně zajímá zákazníky nejvíc?
Vlajkovou lodí kterékoliv značky byly vždycky brusle, děláme CCM a Bauer plus doplňky. Trend jde strašně dopředu, zpracování bruslí je technologicky neuvěřitelné. Bývaly časy, kdy se jednotlivé firmy předháněly v designu, naštěstí to teď už tak není. Spektrum modelů máme široké, boty a nože mají ohromné množství rozdílných parametrů. Každopádně k otázce, top prodávaný produkt byl, je a budou brusle. Bez toho se hokej dělat nedá.

Koronavirus zrušil světový šampionát vloni, letos se zřejmě odehraje bez diváků. Vrátíte se – až to bude možné – k vaší zálibě?
Člověk aktuální situaci vnímá, dotýká se mě i v práci. V průběhu let jsme si vytvořili kontakty a najednou se s nimi nemůžete potkávat. Na druhou stranu už mám něco naježděno, vím, že tím nezačíná a nekončí život. Je třeba přečkat nepříjemnou věc, která způsobila spoustu neštěstí. Sport jde logicky do ústraní, schází vám, ale neotevřete si kvůli tomu žílu. Zdraví je na prvním místě, celospolečenský problém teď máme jinde. Musíme překlenout dění a pak bude čas na zábavu. Jestli se vrátíme? O tom není pochyb! Pokládáme se za skalní fanoušky, záliba je to doživotní. Návyková, atraktivní a strašně zábavná. Myslím, že efekt bude přesně opačný. Až se vrátíme do normálních kolejí, potřeba zábavy bude o dost intenzivnější. Neexistuje, že by člověk na hokej zanevřel.