Je to cesta trvající už čtvrt století. Karel Vrána, tatínek Jakuba slavícího v neděli 25. narozeniny, i po letech vzpomíná na začátky svého syna v Letňanech. A je za ně vděčný. Sám říká, že měly na kariéru zásadní vliv. „Bylo tu něco unikátního. Skvělá parta hráčů i rodičů, výborný trenér a štěstí," popisuje pyšný rodič recept na výchovu hokejové hvězdy. Na stejnou otázku musel odpovídat už milionkrát.

Víc si jako rodič hokejisty asi ani nemůžete přát. Slavit se svým synem přímo na ledě Stanley Cup je vrchol, splněný sen a doživotní nával hrdosti. „Jediné, co mě mrzí, že jsme byli ubytováni v krásném pětihvězdičkovém hotelu v Las Vegas, jenže jsem se tam vůbec nevyspal. Pařili jsme tam až do rána a já jel pak rovnou na letiště. Špičkový zážitek," vzpomíná s úsměvem Karel Vrána. Ale cesta začala úplně jinde.

Mimo světla reflektorů.

Syn Jakub, na kterého aktuálně spoléhá Washington Capitals, začínal v Letňanech podobně jako každý jiný malý hokejista. Pohyb od narození miloval, sport mu byl vším. Rodiče postupem času zjišťovali, že jejich vliv bude zásadní. Stranou šla i škola, talentovaného mladíka tréninky pohltily.

„Přišel domů a hodil tašku do kouta. Buď jel do arény, nebo měl v bytě dvě branky a střílel si. Hokejku prakticky nepustil z ruky, zaplať pánbůh, že ho minuly počítačové hry, vlastně je nikdy nehrál," popisuje otec s dovětkem, že moc možností v tu chvíli jako rodič vlastně ani neměl. „Co jiného vám vlastně zbývá, než ho podporovat. Já, máma i ségra... Všichni se oddali tomu, aby měl kariéru."

Proč sport syna tak chytil? „V Letňanech bylo něco unikátního," říká bez přemýšlení Karel Vrána. V klubu se podle jeho slov vytvořila skvělá parta rodičů, hráčů a trenérů. Jakuba vedl celou mládežnickou kariéru u Letců legendární Zbyněk Zavadil, s nímž je celá rodina stále v kontaktu. „Jde o zásluhu všech rodičů i hráčů. Tým měl skvělý kolektiv, vyhrávalo se a všichni drželi při sobě," pokračuje pyšný táta, který se s tehdejší partou rodičů pořád stýká. „Zažili jsme toho spoustu, bylo to moc hezké."

A volá si také s trenérem. „S panem Zavadilem hovoříme často, vždy se tím vrátím do období u Letců. Dnes už nefunguje, že by kouč zůstal s týmem tolika let, ale díky bohu, že to tak tenkrát bylo. Nevím, jestli by se něco podobného povedlo s jiným trenérem. Pro Kubu to byla výhra," vysvětluje Vrána starší a druhým nádechem dodává, že všechno není jenom idylka.

Každý úspěch je podmíněný obětováním, bez píle není možné dosáhnout cíle. O talentu syna se brzy vědělo, v řadě případů však potenciál nemusí být využit. „Nikdy jsme nebyli na horách. Kuba ani jednou za celý život. Kariéra samozřejmě má oběti, musí mít," popisoval otec odvrácenou stránku hokeje, na níž se občas s odstupem zapomíná. Trenér kategorie se z dětí snažil jejich potenciál vyždímat, sezona nekončila v březnu, trénovalo se také přes léto.

„Když nebyl led, pan Zavadil z kluků udělal fotbalové mužstvo a hrál se fotbal. Byli spolu celý rok. Jestli byl Kuba u moře za život jednou a na horách vůbec... To jsou oběti, které tomu dal. Ale ono se mu vše teď vrací," pokračuje rodič. Syna viděl na zimáku často hrát se staršími, posouval se kategoriemi nahoru a býval pravidelně nejproduktivnějším hráčem kádru.

Jak to tak ale bývá, těžko odhadujete, jak moc je vaše dítě vlastně šikovné.

O budoucnosti výrazně napovědělo Jakubovo postaršení z mladšího do staršího dorostu během ročníku 2010/11, Letci tehdy hráli extraligu v obou mládežnických soutěžích. Vrána v kategorii U16 nastřádal 43 bodů v 18 zápasech, výrazně na sebe ale upozornil i mezi osmnáctiletými. I když byl výrazně mladší, v debutu s Libercem tehdy nasázel pět branek a sám rozhodl o výhře Letců. Sezonu za starší celek pak dohrál s 29 body v 26 duelech. To byla spoušť!

„Vynikal docela brzy, ale nedokázal jsem posoudit, jestli by se třeba mohl dostat do NHL... Nevěděl jsem, jak to tam chodí. To, že by se jednou hokejem mohl živit a někam se podívat, jsem si říkal až později," přemítá Karel Vrána. Kdy? Po přesunu do Švédska, v 15 letech trénoval jeho syn s tamějším A-týmem. Kapitola v Linköpingu nakonec trvala čtyři roky. „Když jsem ho vezl na letiště, cestu zpátky jsem probrečel. Ale po příletu mi pak volal a smál se. Byl v pohodě, prostředí ho přijalo."

Hlavní výhoda švédské zkušenosti? Kromě jazyku a tréninku také podpora. „Lidé si tam nezávidí. Byl v týmu jediný cizinec, ale všichni mu přáli. Věděli, že je dobrý. U nás to tak není, jsme v tom trochu jiný národ." Pak už to šlo rychle, skvělý draft, na kterém si šikovné křídlo vybral Washington, dva roky na farmě a první starty za hlavní mužstvo organizace NHL.

„Švédsko bylo hrozně těžké rozhodnutí. Hrozně... Kuba mohl jít už v devítce do jiných extraligových klubů, ale Letňany hrály stejnou soutěž a nebyl důvod ho dávat jinam," vypráví Vrána starší. Do budoucna se Skandinávie ukázala být nejlepším možným řešením. Capitals měli nabitý kádr a junior dva roky působil na farmě, kam přijel kompletně připravený. Uměl se o sebe postarat i se domluvit.

Pak to přišlo. Stanley Cup. „Letěli jsme na finále, vypravili let jen pro rodiče. V Las Vegas to bylo neskutečné. Právě to obdivuji na NHL nejvíc, vše je špičkově zařízené," ohlíží se táta za největším večerem Jakubovy kariéry. Organizace byla promyšlená včetně posledních detailů, bylo přesně stanovené, kdo jako další zvedne pohár. „Všichni měli možnost se s pohárem chvíli pomazlit... Jak rodiny, tak hráči. Neskutečná chvíle."

Po třech letech euforie opadla. Rodiče přijali skutečnost, že syn vyhrál nejcennější hokejovou trofej, jako fakt. Za tu dobu však museli nespočetněkrát reagovat na otázku, jak hokejového šampiona vlastně vychovat. Jednoznačná odpověď ani po letech přemýšlení není, Vrána starší ví, že se musí sejít spousta faktorů.

„V první řadě musí hokej bavit toho kluka, ne rodiče. Rodiče taky, ale hlavně dítě. Když ho nutíte, tím spíš si vytvoří odpor. Kubu sport extrémně bavil a baví dodnes. A také musíte mít spoustu štěstí, tak to je," přiznává pyšný táta. „Znám spoustu případů dobrých hráčů, kteří narazili na trenéra blbce. Během sezony je zlikvidoval. My měli štěstí na trenéry všude. To je možná recept."

Jedno poselství ale vyznívá důrazněji než jiné. „Hlavně musí sport bavit dítě. To je zásadní," uzavírá Karel Vrána.