Fyzické predispozice? Přežitek. Skvělé bruslení pozadu? Ani to nehraje zásadní roli. Bývalý vynikající zadák a kouč letňanské osmičky David Pojkar popisuje, co dělá beka bekem a které věci na tréninku mladým obranářům předává. První díl rubriky “Jak“ je tu. „Obránci se stali v aktuální fázi hokeje potřebnějšími, než byli dřív," zmiňuje úvodem. Směr vývojového trendu říká jasné ne pálení kotoučů po mantinelu.
Dřív rozhodovaly parametry, postava a síla, hokej se však posunul. V moderní době do dělby postů fyzické predispozice nepromlouvají. „Určující je intuice trenéra. Nejde to vysvětlit. Kouč musí v hráči post vidět," vysvětluje David Pojkar úvodem. Nejmenší kategorie válí bez definované pozice, časem ale vytyčení útočníků a beků přichází. Realizační týmy si všímají komplexních schopností hráčů a jejich herního stylu.
Jedna vlastnost každopádně může být klíčová. Čtení hry. „Obránce by měl mít opravdu dobrý přehled ve hře, vše jde zezadu, rozehrávka stojí na becích," pokračuje kouč s dovětkem, že se po zadních řadách vyžaduje, aby útočily a kvalitně rozehrávaly kotouče. „Zadáci musí hru ovládat, na nich hokej závisí," dodává Pojkar. Právě v tom se vnímání hry posunulo, předefinovalo.
A co tréninky?
„Vesměs se učí stejně věci, jako když jsem začínal já. Jen se na obránce víc dbá, protože jsou potřebnější, než byli dřív," popisuje extraligový šampion a držitel zlaté medaile z juniorského mistrovství světa. Konkrétně se piluje třeba práce na útočné modré čáře. „To by mělo být základní pravidlo," říká Pojkar. Obranná dvojice zároveň cvičí souhru ve vlastním pásmu, samotné bránění a přebírání soupeřů.
Ve změti individuálních tréninků se možná někdy lehce zapomíná, že pro obránce je klíčový návyk se spoluhráčem. Kooperace dvojice. „Potřebují se naučit hrát spolu, aby správně přebírali hráče ve středním i obranném pásmu a po rozích. Musí se správně před bránou doplňovat," pokračuje kouč.
Sám kdysi individuální tréninky dělal, upustil od nich. Problematický bývá totiž každý zásah do sehraného páru. „Mám osm stálých beků a nerad je rozděluji, když se někdo zraní. Těžko se sžívají s novým parťákem, jde to na ledě vidět," povídá Pojkar dál. Záleží také na tom, jak rychle se umí daný hráč adaptovat. „Rodiče toto třeba z tribuny tolik nevidí, ale vnímají to i kluci sami."
Jistota ve hře souvisí s tlakem. Obránci musí být odolní, jejich chyby jsou vidět, za zády mají už jen gólmana. „Když hráč udělá kličku, ztratí puk a dostane se gól, nesmí se z toho zbláznit. Zároveň by trenér neměl po takové situaci klukovi extrémně vynadat."
Proč? Z opakování se stává rutina, nácvikem roste sebevědomí. „Vždyť je to na hokeji to hezké. Švédi, Finové, Kanaďané, Američané si na kličku troufnou a nebojí se. Lidé se přece chodí koukat na hezké věci," říká Pojkar. Sám v české nejvyšší soutěži naskočil do více než tří stovek utkání. „Hráč si musí vytvořit psychickou odolnost, což se dnes moc nedělá. Mluví se o tom, že přístup musí být jemný. To je však špatně do hokeje i života, kluci musí být trochu pod tlakem a naučit se s ním pracovat."
Koneckonců klička se nemusí devětkrát povést, podesáté vyjde. „Třeba ve Švédsku kouč řekne po ztrátě puku hráči, ‚udělej to příště tak a tak‘. Znovu to nevyjde, ale přesto nabádá beka, aby si to zkusil znovu. U nás to tak nefunguje, někteří trenéři jsou schopni po chybě hráče posadit. To je bohužel blbě."
Mechanismy se tvoří v žákovských kategoriích, právě tam by měl být prostor pro nebojácnost. Dorostenec už má návyk zažitý. I v zápasech mladších ročníků se ovšem stává, že hra na výsledek upozadí kreativitu. „Nenávidím bouchání puků o mantinel. Jsem běsnej, když to kluci dělají," přiznává Pojkar. Se svými zadáky pracuje na vyvážení a rozehrávce. Někdy se ale stane, že narazíte na soupeře, který hraje účelně.
„Jednou v šesté třídě měli zápas, v němž soupeř hrál jako v sedmém zápase o Stanley Cup. Všechny puky chodily přes mantinel do středního pásma, všechny," vzpomíná Pojkar. Mince má ale také druhou stranu, na výsledcích záleží. „Takový systém mi u malých dětí přijde špatný, pokud tým každopádně prohraje třeba deset zápasů v řadě, děti hra přestane bavit, rodiče mohou přejít do jiného klubu a vedení bude šlapat na trenéra. Není to jednoduché."
Pořád platí každopádně jasná věc. Odpálit puk umí každý, moderní hokej závisí na udávání tempa. „Je to jako ve fotbale, kdo má puk, má výhodu. V dorostu už pak záleží na situaci a samozřejmě i v žácích, když má bek na zádech dva hráče, je logické, že není prostor na vymýšlení. Ale apeluji na kluky, aby nevyhazovali," dodává kouč osmé třídy.
Odvaha je cesta k úspěchu. Pro moderního obránce pravidlo platí dvojnásob a i to může být jedna z cenných rad na téma, jak zvládnout pozici beka.
