Ze střídačky na stage. Tak schválně, kolik hráčů může říct, že je trénoval kouč muzikant? Letci takové štěstí mají. Martin Uldrich si v životě našel kromě sportu ještě jednu velkou zálibu, rock. V osmnácti letech se rozhodl, že se chce naučit zpívat a snu se nepustil. Letňanský trenér s kapelou Rehab odjede v klasickém roce desítky koncertů, má za sebou navíc největší festival ve střední Evropě Masters of Rock.
Kromě hokeje jste propadl také hudbě. Jak vůbec propojení sportu s uměleckou dráhou vzniklo?
Měl jsem v životě vždy dvě velké lásky: hokej a hudbu. Řadil bych je asi na úplně stejnou pozici, ale kvůli hokeji jsem na muziku neměl jako malý kluk tolik času. Začal jsem se jí věnovat až tak v osmnácti, devatenácti letech. Vždy jsem byl podporovaný hlavně kvůli sportu, v hudbě jsem si cestu musel prošlápnout. Přišel jsem na to tak, že jsem sbíral CD, chodil na koncerty a obecně to pro mě byl a pořád je obrovský relax. Pracuju ve školství, dělám trenéřinu a občas potřebuji uniknout z reality.
Chápu, že má člověk hudbu rád, ale jak dojde do bodu, že by ji sám chtěl dělat?
Přišlo to samo. Odpověděl jsem na inzerát, když jedna rocková kapela hledala zpěváka. Vzali mě a zkusili to se mnou, což mě hrozně nakoplo. Tím, že jsem se koukal na záznamy koncertů, jsem začal následně chodit přímo k profesorce zpěvu. Přebilo to dobu, kdy jsem jen studoval a bavil se, pak už jsem točil hokej s kapelou.
Hádám, že to u profesorky probíhá stejně jako třeba u logopeda. Najde vady, o kterých ani člověk neví, že je má...
Najde, určitě najde (směje se). Měl jsem na doporučení opravdu dobrou profesorku z Konzervatoře Jaroslava Ježka, muzikanti znají. Domluvili jsme si soukromé hodiny, byla to rázná a přísná paní. Taková stará škola, která vyžadovala disciplínu s kázní. Celou dobu jsme dělali jen dechová cvičení, až posledních patnáct minut jsme zpívali, písničky ještě vybírala ze začátku ona. Já ale neměl problém, byl jsem na řád zvyklý z hokeje. Tím jsem si šplhnul, pochvalovala si, že jsem dobrý žák a že to se mnou zkusí dál.
Co je na učení vůbec nejtěžší?
Pro mě bylo nejtěžší se naučit právě správně dýchat a plnit cvičení, která se dělají na rozezpívání. Byl jsem úplný laik, přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, dorazil jsem s otevřenou hlavou (směje se). Právě to si paní profesorka pochvalovala, protože jsem neměl vyhraněný styl, nikdo mě nikdy ten svůj neučil. Nejdůležitější je každopádně to dýchání. Na první hodině jsem dostal úkol něco zazpívat, aby se mohla rozhodnout, jestli to se mnou vůbec má cenu, nebo ne. Řekla mi, že vidí potenciál a že je s čím pracovat, tak jsme začali.
Koncerty bývají o víkendu, hokejové zápasy s turnaji to mají stejně. Jde oboje časově stíhat?
Nebudu lhát, bylo to náročné a nemohl jsem si vše užívat plnými doušky. V lecčem jsou oba světy podobné, ale ten sportovní je disciplinovaný na životosprávu, což se o rockové kapele zrovna říct nedá... Většinu koncertů a festivalů jsem odřídil já, zbytek dodávky si je náramně užil. Já ne, protože jsem vstával ráno na trénink, nebo turnaj.
Trochu nevděčná role...
Je to tak, byl jsem ale s kluky domluvený, že dopředu řeknu, až budu mít čas, a řídit bude někdo jiný. To jsem si to pak zase náramně užil já. (směje se)
A jak do všeho zapadá rodina? Je velkou podporou?
S kapelou zkoušíme přes týden ve Vršovicích, kde máme pronajatou zkušebnu. Můžeme přijít kdykoliv po celý rok. Doma jsou všichni tolerantní a podporují mě, už to navíc z pohledu kapely není tak divoké. Spousta koncertů odpadla kvůli koronaviru, předtím jsme s minulou partou jezdili po republice i do zahraničí. Teď s novými kluky je to volnější, nemáme ambice, abychom řádili na každém fesťáku. Na druhou stranu je vše podtržené tím, že jde zase o skvělé hudebníky.
Zbývají ještě nějaké nenaplněné hudební ambice?
Rád bych si vyrazil ještě na nějaký větší fesťák... Třeba Sázava Fest, nebo na ten vůbec největší ve střední Evropě – Masters of Rock. Tam kdyby se mi znovu povedlo si zahrát s kapelou, bylo by to super. A moc se mi to líbilo také v pražském Hard Rock Cafe.
Kolik koncertů vlastně ročně odjedete?
Čísla se mění. Tím, že nejsme profíci, pohybujeme se okolo 30-70 koncertů. Záleží na různých situacích, nejde hrát každý víkend, to ani neskloubíme. Ale jsme schopni jich odehrát desítky.
Teď se vrátím trochu na začátek, ale přemítám, jestli jste tehdy v osmnácti letech měl nějaký hudební základ.
Právě, že vůbec ne. Přišlo mi nejjednodušší zpívaní, měl jsem zpěváky v kapelách vždy rád. Ale oči se mi rychle otevřely, naučit se zpívat je stejné jako hrát na kytaru, bicí a ostatní nástroj.
Měl jste cestu těžší, než kdybyste v mládí na něco hrál?
Možná bych měl větší základ, ale bál bych se zároveň, aby hudba nepřebila hokej. Myslím, že by to nemělo dobré následky, do budoucna by šlo o devastující věc. Sport je lepší v tom, že člověku dá disciplínu a normální návyky chování. Občas jsem vyřízený z toho, jak někteří – a neříkám všichni – lidé v rockové branži fungují. Jsou nespolehliví, nechodí včas… Ale každý život je jiný jak ten sportovce, tak muzikantův.
A vy jste jeden z mála lidí, co je kloubí dohromady.
Naštěstí se vše do nějaké úrovně kloubit dá. Kdysi už to s jednou kapelou vypadalo, že budeme víc jezdit a budu muset omezit tréninky, ale zase se život obrátil směrem k hokeji. A jsem za to rád. Vyhovuje mi, jak je to nastavené teď. Rád bych poděkoval klukům, je pro mě důležité být obklopený dobrou partou, rodinou, a to u mě platí na hokeji i v kapele. Díky Erikovi, Hoffimu, Frimlikovi.
