Všestranný útočník, který vyniká jak výbornými osobními výkony, tak jasným týmovým duchem. Vojtěch Horáček v Letňanech působí už odmalička a nyní je jednou z důležitých opor dorostu. Zdobí ho bojovnost, vytrvalost a odvaha, trenéři na něm oceňují, že ze sebe vydá maximum za jakéhokoliv stavu. Jaká mantra mu pomáhá před zápasem? „Nejdůležitější je držet se myšlenky, že jdu utkání vyhrát,“ vypráví v obsáhlém rozhovoru.
Jak ses vlastně dostal k hokeji?
Poprvé jsem k němu
přičichl, asi když mi bylo šest let. S tátou jsme chodili na zimní stadion na
Štvanici a od té doby hraji. Kromě táty se na mém sportovním zaměření navíc
podílel i starší brácha, který hokej hraje taky.
Takže tě bratr vlastně inspiroval.
Ano, je mým hokejovým vzorem. Aktuálně hraje za HC TNP Praha, předtím ale také působil v Letňanech. Doufám, že až budu starší, naskytne se nám příležitost, abychom si někde zahráli společně. Je to můj sen.
Máš i nějaký další hokejový vzor?
Našlo by se jich víc, ale aktuálně mě napadá třeba Jaromír Jágr, který teď oslavil 50 let. Jeho hra mi vždycky přišla velmi dobrá.
Stejně jako Jaromír Jágr jsi i ty útočníkem.
Ano, už odmala jsem věděl, že chci střílet na bránu. Bavilo mě dávat góly a řekl bych, že zatím se mi to docela daří. (smích) Jsem rád za každý svůj kanadský bod. Nejvíc si ale stejně užívám, když uspěje tým.
Je nějaká výhra, která ti utkvěla v paměti?
Zmínil bych asi listopadový zápas s Kralupami nad Vltavou, které jsme porazili 4:1. Vítězství nám zajistilo první místo v tabulce a postup do nadstavbové skupiny. Pořádně jsme pak úspěch oslavili.
Před takovým důležitým utkáním na hráče musí být tlak…
Já žádný zásadní nápor necítím. Snažím se vnitřně připravit, ale spíš si danou atmosféru užívám. Vlastně by se dalo říct, že rád hraju pod tlakem. Podávám pak totiž lepší výkony.
Máš před utkáním nějaký speciální rituál?
To ne, ale snažím se v mysli individuálně naladit na správnou vlnu. Opakuju si, že chci především pomoct týmu. Nahrávat a střílet góly, jak jen to půjde. Nejdůležitější je ale držet si v hlavě nastavení, že jdu vyhrát.
V lednu jsi zaznamenal osobní úspěch, získal jsi titul Letce měsíce…
Vítězství mě samozřejmě moc potěšilo. Každopádně nemyslím si, že jsem nejlepší. Vnímám to spíš s pokorou. Jak už jsem řekl, nejdůležitější jsou pro mě týmové výhry a góly.
Nominace od trenéra každopádně musí potěšit.
Ano. Jsem především rád, že do mě vkládá takovou důvěru. Vděčím za každý zápas, který pod ním můžu odehrát, a snažím se neustále podávat co nejlepší výkony.
Jak na ocenění reagovala tvá rodina?
Zvlášť táta s bráchou byli ohromně nadšení. Velkou radost ze mě ale samozřejmě měla i mamka. Dokonce jsem od rodičů za odměnu dostal novou hokejku, tak se mi teď góly snad budou střílet ještě líp.
Kdo ti vlastně o vítězství řekl?
Jednoho dne jsem přišel na trénink a spoluhráči mi začali blahopřát, že jsem Letec měsíce. Nejdřív jsem jim nevěřil, ale pak jsem se podíval na web a ověřil si, jestli nelhali. Kluci měli radost se mnou, gratulovali mi.
Takže v Letňanech máte dobrou partu. Děláte si ale někdy i naschvály?
V dorostu se tak trochu neoficiálně dělíme na starší a mladší, takže my starší si z těch později narozených občas uděláme srandu. Ale nejde o nic vážného. Například jsme ve sprše jednomu z kluků vylili šampon na hlavu, takže se pak musel umývat déle.
Popral ses někdy – na ledě nebo i mimo něj?
Občas k nějaké menší potyčce s protihráči dojde, ale já většinou nejsem iniciátorem. Pokud se na mě ovšem někdo vrhne, tak se bráním. Mimo led proběhnou drobné pošťuchovačky sem tam ve škole, každopádně se nejedná o nic nebezpečného. Jsem spíš nekonfliktní.
Chtěl bys na závěr něco vzkázat?
Budoucím nebo i stávajícím Letcům bych chtěl popřát, ať bojují a ať pořádně makají. Třeba se příště hráčem měsíce stanou právě oni.
