Hokejista, kterého si v týmu přeje mít každý trenér. Právě takový je Letec měsíce března Jonáš Kubeš. Univerzál s velkým U, který kromě perfektní poziční hry skvěle ovládá i čtení situací na ledě. Svou komplexností a schopnostmi oslnil také na březnovém Stanley Cupu Ondřeje Paláta, kde dokonce vyhrál cenu pro hráče zápasu. Jak jedenáctiletý šikula turnaj prožíval? „Cítil jsem se jako v nároďáku,“ vzpomínal v rozhovoru.

U Letců jsi začínal už ve třech letech. Jak ses k hokeji dostal?
Od malička jsem se chodil dívat na každý trénink staršího bráchy, který také hraje v Letňanech a je v 9. třídě. Hokej mě díky němu zaujal, sám jsem si pak šel vyzkoušet kurz bruslení a na ledě mě to začalo bavit.

Nyní hraješ beka, podle trenéra ti pozice sedne. Jsi spokojený?
Ano. Tuhle roli jsem si poprvé vyzkoušel teprve před necelým rokem a řekl bych, že jsem se od té doby dost zlepšil. Upřímně mě ale baví jakákoliv pozice – rád hraju dopředu i dozadu. Chtěl bych si proto někdy v budoucnu zkusit i post centra.

Jaké další plány nebo sny do budoucna máš?
Láká mě zahraničí, nejvíc ze všeho bych si přál dostat se do NHL, ideálně do Washingtonu Capitals. Kdyby mi to ale nevyšlo, rád bych se prosadil třeba v KHL nebo v nějaké vyšší švédské lize. Byl bych ale rád i za českou reprezentaci nebo alespoň extraligu.

„Těším se na každého soupeře."

A kdo je tvým největším hokejovým vzorem?
Jednoznačně můj brácha, chtěl bych jít v jeho stopách. Ze zahraničí mě inspiruje ještě útočník Tom Wilson, který hraje právě za můj oblíbený tým Capitals. Oba hráči mi přijdou skvělí, líbí se mi, že se vždy snaží být nejlepší. To je i můj cíl.

V rámci českého hokeje ale fandíš Kometě, přitom žiješ v Praze... To není úplně běžné…
Začal jsem jí fandit asi v roce 2017, kdy byla Kometa výborná během play off. Tehdy se mi klub zalíbil a od té doby patřím k jeho fanouškům. Nemůžu sice jezdit na zápasy až do Brna, ale když se hraje třeba v Boleslavi nebo na Spartě, rád se zajdu podívat.

Extraligové play off vrcholí, hráči jsou pod tlakem. Trenér Martin Hušpauer vysvětloval, že jste si na konci sezony udělali takové vlastní vyřazovací zápasy. Máš ještě někdy nervy?
Záleží, proti komu zrovna nastupujeme. Když hrajeme proti slabému soupeři, tak se moc nestresuju. Ale jakmile jdeme třeba proti Spartě, nervy samozřejmě pracují. Každopádně se na všechny protivníky těším, ať už jsou slabší, průměrní, nebo silní. Těžší utkání mě ale baví o něco víc, jsou napínavější.

„Kolem lítal oheň, před finále dokonce zněla hymna."

Zůstal ti v paměti nějaký konkrétní náročný zápas či turnaj?
Vzpomínám například na turnaj v Maďarsku, kde byla i mezinárodní konkurence. Slovensko, Polsko a další země. Myslím, že jsme tehdy skončili na sedmém místě z celkového počtu 18 týmů.

Takže tě zaujala především účast jiných států?
Nejen to. Turnaj mi každý večer připomíná polštář, který jsem si tam na památku koupil. Mám ho totiž ještě pořád v posteli. Jsou na něm zobrazeny týmy, které se turnaje účastnily v minulosti.

Teď k nedávnému turnaji ve Frýdku Místku. Se šestkou jste vyhráli stříbro.
Ano, to byl skvělý turnaj! Když jsme šli na led, lítaly kolem ohně. Před finále jsme si dokonce poslechli českou hymnu, připadal jsem si jako bych byl v nároďáku, parádní pocit. Velkou radost mi také udělalo, když jsem vyhrál cenu pro hráče zápasu.

Dobrý pocit, že?
Mísily se ve mně dva pocity. Na jednu stranu mě to potěšilo, získal jsem hezký památeční puk. Ale nechtělo se mi na rozhovor (smích). Nakonec však dopadl dobře, prý jsem předvedl jeden z nejlepších rozhovorů turnaje.

„Před zápasem v šatně pouštíme hudbu z repráku."

Frýdek Místek je od Prahy vzdálený přes 300 kilometrů. Jak si obvykle krátíš čas na cestě?
To byla jediná nevýhoda turnaje, museli jsme jet opravdu daleko. Delší cestování nemám úplně v oblibě. Většinou si prostě vezmu sluchátka a poslouchám písničky, nejčastěji Eminema, nebo se spoluhráči hraju hry na mobilech. Jsou ale i chvíle, kdy se jen koukám z okna.

Jak ses dostal zrovna k Eminemovi?
Na tom má svůj podíl opět můj starší brácha. Pustil mi totiž jednu z jeho písniček a mně se rap zalíbil, tak jsem si potom sám vyhledal i další tvorbu. Eminem má songy, které dokážou člověka nahecovat. Některé jsou ale naopak pohodové, například píseň Not afraid.

Písničky bereš jako dobrou motivaci před utkáním?
Částečně ano. V rámci přípravy před zápasem si v šatně pouštíme hudbu společně přes reprák, většinou je vybírá jeden konkrétní spoluhráč.

„Na náramek pro Letce měsíce jsem jen toužebně koukal."

Jak spoluhráči reagovali na tvou výhru v anketě Letec měsíce?
Všichni v šatně mi hned začali gratulovat, chválili mě, že jsem dobrej. Necítil jsem, že by mi výhru někdo nepřál, záviděl nebo něco takového. Jsme skvělá parta, někteří kluci se znají už od první třídy. Mám v týmu dobré kamarády.

A co reakce rodiny?
Doma mám velkou konkurenci, můj brácha v minulosti vyhrál dokonce hráče roku. Tehdy asi byli rodiče ještě o něco nadšenější (smích). Radost ale samozřejmě měli, gratuloval mi i brácha.

Pochlubil ses také kamarádům ve škole?
Ano, všem jsem o Letci měsíce říkal, a dokonce jsem jim ukazoval i svou fotku na webových stránkách, aby mi věřili. Když to viděli, přidali se k pochvalám.

Jak ses vlastně o vítězství dozvěděl?
Já jsem nejdřív nic netušil, ale pak přišel táta a začal celé rodině říkat, že jsem vyhrál hráče měsíce. Původně jsem si myslel, že jde třeba o chybu, omyl…Pak jsem se podíval a byla to skutečně pravda.

Co tě v tu chvíli napadlo jako první?
Vždycky, když jsem šel v Ice Areně nahoru do restaurace, viděl jsem tam vyvěšený náramek. Moc jsem ho chtěl, ale nevěděl jsem, jak jej získat. Až když jsem dostal titul Letce měsíce, zjistil jsem, že náramek patří k odměnám za výhru. Takže jsem byl neskutečně nadšený.

Chceš na závěr něco vzkázat?
Rád bych moc poděkoval trenérovi Martinu Hušpauerovi, že mě nominoval. Je to ten nejlepší kouč.