Ahoj trenére, jak se máš? Tohle oslovení uslyšíte při příchodu do Ice Areny často. Nejen od kolegů, ale klidně od nejmenších dětí. Zatímco před dvaceti lety bylo nemyslitelné, že se hokejovému kouči tyká, někde to dnes bývá na denním pořádku. Doba je jiná. A hokej se nemění jen na ledě, ale také ve výchově dětí. I v etických zásadách.
Je vhodné svým trenérském autoritám pouze vykat, nebo jste i pro tykání? Tohle téma totiž rozděluje na dva tábory i samotné trenéry.
Jedni jsou zvyklí na starou školu, ti druzí zase rádi vyznávají kamarádštější přístup. Budete-li chvíli postávat ve vestibulu hangáru, rychle si všimnete, že děti v Letňanech - i ty nejmenší - některým koučům tykají.
Ale proč?
„Já to mám tak, že si respekt nevynutíte vykáním, ale jdete příkladem v přístupu ke své práci,“ vysvětluje třeba trenér Tomáš Wolf. „Hráči si mě váží, protože jsem na ně tvrdý, náročný, ale spravedlivý a vždy jim řeknu všechno narovinu. A nezáleží na tom, jestli je mu šest, deset nebo patnáct let. Je mi jedno, jestli mi tykají, či vykají, důležitý je vzájemný respekt.“
Jedním ze zástupců staré školy je naopak Martin Uldrich, který má u Letců na starost juniorku. Ve svém názoru zůstává pevný.
„Záleží, jak dlouho tým máte, ale v dětech by se měl budovat respekt a návyky i v tom, jak a koho mají zdravit. Když vidím, jak jsou některé menší děti schopny se s trenérem bavit, toho opravdu příznivcem nejsem,“ přiznává a pokračuje: „Když vám bude tykat děcko ve třetí třídě, začne si dělat, co chce. Co pak bude říkat v dorostu? Já mám rád disciplínu a kázeň. Za mě by to mělo být v hokeji nastaveno jako ve škole,“ říká 37letý trenér.
Uldrich má kontakt hlavně se staršími mládežníky, v minulosti ale vedl i žákovské třídy. Mimo hokej navíc pracuje v mateřské škole, s těmi nejmenšími dětmi tedy přichází do každodenního kontaktu.
„Nesouhlasím s tím, kam nás posunula ta americká uvolněná nálada. Dneska někteří rodiče vychovávají své děti stylem, že když chce, ať pozdraví, a když nechce, ať nezdraví. To absolutně nepatří do naší společnosti a já to neuznávám. Je fajn, když trenér naváže kamarádský vztah, ale měl by převládat respekt. A ten se vytváří už od základů.“
Ne všichni trenéři se k poněkud ožehavému tématu chtějí vyjadřovat, někteří se odpovědi vyhnuli úplně. Ostatně i jindy sdílný Jan Mišner se tentokrát omluvil: „V realizačním týmu se v tomhle rozcházíme v názorech, takže bych se do toho úplně nechtěl pouštět.“
Je přirozené, že takovému Martinovi Rouskovi, nejstaršímu členovi letňanského trenérského týmu, hráči vesměs vykají. Opakem ale mohou být mladé pušky, jako jsou například Jakub Kvaček, Martin Gebell nebo Alex Dobrov. Trenéři, kteří sami v Letňanech začínali jako hráči.
Zajímavě rozdílný přístup volí David Pojkar. Platí za trenérského pedanta, který často dává najevo své emoce - a hráči ho respektují jako přirozenou autoritu. Přesto v dorostu dovolil svým hráčům tykání.
„Do trenérského řemesla jsem se kdysi pustil coby rodič, takže jsem si nechal tykat, protože mě v týmu už všichni znali,“ vzpomíná bývalý profesionální hráč s mnoha extraligovými starty. „Když teď přijdou noví kluci do dorostu, vykají mi, postupně jim dovoluju tykání. Je mi to jedno. Umím si srovnat do latě každého a nezáleží, jak mě osloví.“
Sám ovšem přiznává, že u mladších kategorií příznivcem tykání už není. „To podle mě není správné, v našem dětství to bylo nepředstavitelné. Vždyť my tykali i asistentovi v juniorce, protože jsme k němu měli respekt. Dnes je jiná doba, jenže se bojím, že na to nemáme náturu. Spíš by to mělo být jako dřív,“ uvažuje.
Jsou i trenéři, kteří musí dětem dovolit tykání z čistě logických důvodů. Jako třeba Ladislav Kadaně, který mimo jiné šéfuje náboru dětí, což je kategorie těch nejmenších, kteří si teprve hokej osahávají.
„V kurzu bruslení vám hodně dětí neřekne dobrý den, ale ahoj. A vy musíte od začátku nasadit kamarádský přístup, abyste si ho co nejvíc získali. Má to lepší efekt, dítě není vystrašené. I když se drží maminky za ruku, začne vám pomalu důvěřovat a najednou se rozmluví. Když mu řeknete, ať vám vyká, jen ho odradíte. Je to i taková taktická hra,“ přemítá Kadaně.
Sám doplňuje, že v 5. a 8. třídě, kde je trenérem, vyžaduje vykání. Ovšem ročník 2012 mu může tykat, a to z jediného důvodu: „Ty děti jsem vychovával v kurzu, ale dnes už pode mě nespadají. Proto to mají dovoleno. Když jsem začínal trénovat děti, bylo mi osmnáct let, bylo mi v takovém věku hloupé od dětí vyžadovat, aby mi vykaly. Už jsem ale starší a mám něco za sebou. Časy se mění, věci přehodnocujete.“
Kadaně v roli šéftrenéra letňanské mládeže nikomu z kolegů nenařizuje, jak má k dětem přistupovat. V tomto ohledu jim nechává individuální volnost. „Asi bych ale nerad, abych šel vedle to obchoďáku a děcko na mě z dálky křičelo: Čau Láďo! A já měl někomu vedle mě vysvětlovat, že je to můj svěřenec.“
Jiný přístup naopak volí další člen realizačního týmu. Jiří Černoch si se svými žáky tyká, ale má to své opodstatnění - je totiž trenérem brankářů. A brankáři, pokud nemají svůj samostatný trénink, se svým trenérem často komunikují i během týmového tréninku.
„Logicky ti kluci ke mně mají užší vazbu než k hlavnímu trenérovi týmu. U toho by asi tykání být nemělo. U mě je to v pořádku,“ tvrdí Černoch.
Ve svém řemesle platí za uznávaného odborníka, který pracuje i v projektech pro hokejový svaz. Trénování gólmanů se věnuje čtvrt století.
„Já osobně svým svěřencům tykání nabídnu, je to na nich. Chci, aby mě kluci zároveň vnímali jako svého staršího kamaráda, kterému se mohou svěřit, když mají problém v rodině, ve škole nebo s holkou, protože v našem vztahu trenér-svěřenec je důvěra extrémně důležitá. Celkově se řídím tím, že můžete mít mnohem větší úctu k někomu, komu tykáte, a naopak myslet si něco nehezkého o někom, komu vykáte.“
„Nakonec v angličtině ty nebo vy neexistuje a taky to tam nikdo neřeší,“ uzavírá téma Jiří Černoch.
A jak to máte nastavené vy?
