Ještě v minulé sezóně sbíral v dresu Benátek nad Jizerou starty ve třetí nejvyšší soutěži, dnes už je Václav Čížek součástí letňanských realizačních týmů. A podle svých slov si tréninky se třetí a první třídou velmi užívá. „Vždycky jsem to měl nastavené tak, že bych chtěl do práce chodit rád. A tady se mi to vyplňuje,“ říká spokojeně 35letý kouč, který kdysi hrával i extraligu.

Jak se zrodil váš příchod do Letňan?
Ke konci loňského roku jsem se začal naplno věnovat soukromým tréninkům a jednoho dne jsem měl to štěstí, že jsem se potkal s Láďou Kadaněm. Znám ho už léta, dali jsme se do řeči a on mi nabídl, jestli bych nechtěl zkusit trénovat i v Letňanech. Tím, že tam znám spoustu kluků z řad bývalých spoluhráčů a dalších, jsem mu na to kývl a tím to začalo.

Ještě loni jste byl aktivním hráčem v třetí nejvyšší soutěži. Kdy padlo to rozhodnutí vydat se na dráhu trenéra?
Aktivní hráč - to jsou silná slova. Už jsem se nedokázal patřičně nabudit a připravit na zápasy, což mě vždycky zdobilo. To byl jasný impulz k tomu, abych se věnoval něčemu jinému, v čem nebudu stagnovat a kde budu moct růst. Jsem rád, že můžu své zkušenosti předávat dál.

„Vždycky budu vzpomínat na svou cestu do extraligy. Dá se to dokázat tvrdou dřinou a bez nějakých protekcí.“

Hráčská kariéra byla ve vašem případě velmi vydatná. Na co nejraději vzpomínáte?
Vždycky budu strašně rád vzpomínat na svou cestu do extraligy, že se to dá dokázat tvrdou dřinou a bez nějakých protekcí. A pak asi na Slovensko, kde jsem strávil hodně času a poznal spoustu skvělých lidí, se kterými se vídám dodnes.

Máte za sebou první měsíce u první a třetí třídy, jak vám to zatím jde od ruky?
U té první třídy jedeme s Alexem Dobrovem naprosté základy a musím říct, že mě pracovat s dětmi strašně baví. Jsem rád, že jsem takhle na začátku nešel rovnou k nějakým puberťákům. Chtěl bych si to projít od menších dětí až po ty starší, protože si myslím, že hrát a trénovat je úplně něco jiného. S tou třetí třídou to je taky radost. Být na ledě s Martinem Rouskem už je samo o sobě velký zážitek. A i od Honzy Urycha se toho můžu hodně naučit, má s trénováním větší zkušenosti než já. Nesmím opomenout ani Honzu Mišnera, ten už se tomu taky věnuje snad půlku života. No a samozřejmě i Tomáš Wolf. Od těchto lidí se snažím nasát zkušenosti.

Čemu konkrétně se v trénincích věnujete?
Jsou to pořád dokola ty základy jako technika bruslení, práce s hokejkou a nově už trochu i práce s pukem, na což je ale pořád ještě spousta času. Jsem zvědavý, jak se ta naše práce projeví, až přijde nějaký zápas.

Co vás na trenérské práci s dětmi nejvíce překvapilo?
Nedá se říct, že by mě něco překvapilo. Sám jsem táta dvou dětí, takže s nimi pracovat umím. Ale ta dětská radost na tréninku, že je člověk nemusí k ničemu přemlouvat, ta mě strašně baví. Vždycky jsem to měl nastavené tak, že bych chtěl do práce chodit rád - a tady se mi to vyplňuje.

Naučily naopak děti něco nového vás?
Nevím, jestli jsem se od nich vyloženě něco naučil, ale ta nefalšovaná radost, ta mě prostě strašně baví. Díky tomu jsem v Letňanech opravdu spokojený.