Překážková dráha? Kruhové cvičení? Nebo sprinty do kopce? "Ty bys mohl klidně dát," kývne na mě trenér Milan Antoš. Pečlivě zvažuji, čím bych svou přípravu odstartoval, abych se úplně neztrapnil. "Jsem spíš vytrvalostní typ, trenére," odmítnu prozatím.
Hráči zrovna absolvují třetí tréninkový den, pokaždé minimálně dvoufázový. Na některých svěřencích už je s přibývajícím časem znát únava, ale mužstvo tenhle "team building" bere v dobré náladě.
Tak to má být. Ideální čas, jak se uprostřed letní přípravy stmelit.
Celkovou pohodu podporuje trenérský tandem, v němž Antošovi pomáhá asistent Jan Zlatohlávek. Měli byste občas slyšet ty hlášky, z nichž kolikrát vyprskne smíchy celá 20členná parta.
Třeba tahle: "Ty punčochy ti půjčila mamka? To jsou vaši rádi, že jsem tě vzal na hory, co? Aspoň mají chvilku pro sebe," dobírá si Antoš nejmenovaného hráče při pohledu na jeho podkolenky. "A ty sis zase přivezl kufr triček," vtipkuje s dalším. "Jasně, kouči," zní odpověď.
Zatím je mi do smíchu také, ale zanedlouho zvážním. Mám pocit, že přišel můj čas.
Trenér Antoš v závěru odpoledního drilu krokuje výšlap do kopce, pak se najednou zastaví. V tuto chvíli představuje cílový bod, kam se má vybíhat. Mimochodem, ten kopec je jednou ze sjezdovek v Dolním Dvoře, obci Krkonošského národního parku, a úsek ke druhému sloupu, kde Antoš stojí, měří zhruba 120 metrů. Zrada je v tom, že zespoda to nevypadá až tak drasticky, jako zeshora. Dole to bohužel ještě nevíte.
Kluci startují v zástupu jeden po druhém. Rychle se protáhnu a zařadím na konec fronty. Snažím si udržet stejný odstup od "spoluhráče" přede mnou, ale vydržím jen první pasáž. Brzy se mi ztrácí.
Zhruba v polovině úseku míjím lidského hada, který sestup dolů vydýchává chůzí. "Zbláznil ses?" ptá se mě Antoš junior. "Zbláznil," říkám si v duchu s pohledem do trávy. Kdo měl vědět, že právě tohle patří mezi tu nejneoblíbenější část celého soustředění…
Teď už to taky vím.
Síly ubývají tak rychle, že mi dělá problém zvednout i hlavu. A když ji zvednu, proklínám se ještě víc. Trenér je stále v nedohlednu a mně těžknou nohy, jako by byly zalité v betonu. Mám pocit, že kmitám jen na místě. Kmitám? Ne, to není správný výraz.
Nahoře to dlouho rozdýchávám, jenže jsem v pasti: jak budu vypadat, když to vzdám po prvním výběhu? Ve výsledku by to možná bylo jedno, ve druhém kole se totiž mé trápení ještě zvyšuje. Vrcholem všeho je, když mě v něm někteří předbíhají, jako by běželi rovinku. Mají za sebou čtvrtý výběh, já teprve druhý. "Pro dnešek to stačí," vysvobozuje mě koučův povel.
Na to už jsem asi vážně trochu starý…
Síť na candáty po vzoru amerického fotbalu
Někteří kluci jdou hrát po večeři playstation, jiní ping-pong, další nohejbal na hřišti před penzionem. Při stmívání se všichni společně scházíme u rozdělaného ohně a opékáme buřty. Zdá se, že v týmu dobře zapadly i nové tváře. "Dobrá příležitost, jak se navzájem ještě víc poznat," říká útočník Jiří Průžek.
"Burane!"
Kdo? "To je na Řepu," ukazuji vysmátí spoluhráči na Dominika Řepíka. "Vymysleli jsme mu tady přezdívku: Buran z Vlašimi." Šoumen týmu si z toho nic nedělá, neustále úsměv od ucha k uchu. "Tyhle přezdívky tu trpět nebudu a od koho je uslyším, bude dělat kliky," varuje však nekompromisně Antoš.
Začíná poslední večerka.
V nedělní ráno si to tým míří na fotbalové hřiště, kde dochází k odvetě mezi mladším a starším ročníkem. "Mladým" odplata za předchozí porážku vyšla. Po poledním klidu přichází na řadu poslední náročný trénink.
Různá stanoviště jsou zaměřena na sílu, rychlost, výbušnost či výdrž. Jedno si ale zaslouží obzvlášť pozornost - vyhlášená Spidermanova síť. Trenér Zlatohlávek si tuhle specialitu přivezl ze zámořské stáže. "Hodně ji využívají v přípravě na americkém fotbale," prozrazuje a palicí do trávy zatluče čtyři tyče, které síť napínají pod úroveň kolen.
Je mi jasné, že dnes už raději nic zkoušet nebudu.
Hráči se pod ní plazí jako na vojenském výcviku. Anebo ji přeskakují, což je zábava pro diváka. Jakmile se totiž netrefí do jednoho z ok, okamžitě se zamotají a leží na zemi. "Tady se každá chyba trestá," varuje kouč.
A skutečně. Síť postupně lapí jednu "rybu" za druhou, přičemž každý takový úlovek budí škodolibou radost u ostatních. "To byl pořádnej candát!"
Je tu konečný hvizd. Závěrečná řeč a poděkování v klubku těl. I týmová fotografie na památku.
"Čtyři dny jsou akorát," tvrdí Antoš. "Pokud bychom tady byli déle, kluky to může zatavit a už nebudou trénovat s takovým zápalem," myslí si. A s přístupem hráčů je evidentně spokojen.
Extraligový tým dokončil soustředění a vrátil se do Prahy. Příprava na sezonu ovšem zdaleka nekončí.
