Na začátku sezony jste se bil o to, aby v zápasech sedmé třídy nebyly zveřejňovány góly a asistence. Proč na tom tak trváte?
Protože se nic nestane, když je děti neuvidí. Chápu, že je to pro rodiče nějaké hledisko, mohou to brát jako určitý výstup ze zápasu, ale ty statistiky jsou hodně zkreslující. U dětí by podle mě nemělo hrát vůbec roli, kdo dá góly, i když je vychováváme tak, že se mají tlačit do brány. Jenže rodiče si myslí, že je to jen o gólech a přihrávkách. A to je samozřejmě špatně.
Jsem přesvědčen o tom, že spousta rodičů si své statistiky stejně vede.
Fascinuje mě, když rodiče mají systém odměňování za to, že jejich dítě dalo gól. Nebo situace, kdy maminka volá trenérovi, že mělo na webu napsané jen dvě přihrávky místo tří - i to jsme tady už měli. Jsou to špatné výchovné prvky a jen to vypovídá o tom, že se na věc nedívají ze správného úhlu pohledu. Tady si každý chce vychovat svého Jágra, a pokud není uveden ve statistikách, automaticky to znamená, že je to špatný hráč. Vždyť je to postavené na hlavu.
Mluvíte ze zkušeností v sedmé třídě?
Tohle se děje všude. Dítě si myslí, že odehrálo skvělý zápas, protože ho rodič pochválil za dvě branky. Vidím situace, kdy se pět malých frajerů žene po vstřeleném gólu za rozhodčím, aby jim připsal asistenci. Sledovat bych tohle začal od mladšího dorostu, ale je trapné, když to je u žáků. Spoustě z nich nevadí, že prohráli, uspokojuje je to, že dali gól. Dávám jim za příklad hráče z NHL. Tam vám nikdo neřekne, že je rád, že se trefil, ale že měl proměnit ještě několik dalších šancí.
Berete to i jako své poslání, abyste tohle myšlení zkusil v hlavách dětí změnit?
Přišel jsem sem jako asistent a mezi mnou a Martinem Uldrichem panuje v tomhle určitě shoda. Občas máme na něco odlišné pohledy, ale nemáme spolu žádné problémy. Vím, že klukům chybí důslednost, přitom zrovna v sedmičce je spousta šikovných hráčů, kteří patří mezi nejlepší v republice. Ale co jim hodně chybí, je disciplína. To je všeobecným problémem dětí, stejně jako sociální vlastnosti, vztah k sobě navzájem, vztah k autoritám. Čím lepší totiž malí hokejisti jsou, tím víc jsou z nich většinou nevychovaní parchanti. Je to rovnice, která tu funguje na 90 procent, a já si dal za úkol tenhle problém odstranit.
Už jste v tomhle zaznamenal posun?
Doufám, že alespoň malý ano. Ale člověk má týden pocit, že už to chvíli funguje, a pak zase přijdou situace, kdy nechápete. Tlačíme na ně, jenže ty děti mají špatné návyky, rozbourat stereotypy je běh na dlouhou trať. Rozhodně se nebavíme o měsících nebo jedné sezoně.
Vy máte zkušenosti i z ciziny. Tam to funguje jinak?
Finové jsou vychovaní trochu jinak. Děti tam jsou takové stádo, které automaticky udělá cokoliv, co jim jejich autorita nařídí, proto tam trenéři mají daleko jednodušší práci. U nás se nedávno stalo, že jeden z kluků nevěděl, že je trénink. Myslíte, že tam oni něco takového musí řešit? V Česku místo toho, aby se trenéři soustředili na trénink, tak dělají vícečetnou práci a suplují vychovatele, učitele nebo bachaře, jenže zaplacené to samozřejmě nemají. A s tím souvisí další velký problém.
Jaký?
Zatímco ve Finsku je všude hodně dětí a každé musí makat, aby se udrželo v týmu, v českém hokeji je dětí málo, takže vědí, že mají místo v tréninku i v zápasech jisté. A podle toho uvažují i rodiče.
Ve Švédsku to funguje podobně jako ve Finsku?
Tam je to zase úplně jinak, oni to moc neřeší. Děti tam do osmé třídy mají úplnou volnost, žádná omezení. Když se malý Švéd rozhodne, že hokej hrát nechce, tak je to tam trochu jedno. Berou to tak, že dítě se má samo rozvíjet, a začínají se na hráče výrazně koncentrovat od mladšího dorostu. Jenže oni si odpad hráčů mohou dovolit, hokej tam hraje spousta dětí. Finská zodpovědnost odmala se mně osobně ale líbí víc.
Zpátky do Letňan. Jsou nějaké statistiky, které by pro vás měly váhu?
Pokud se bavíme o dětech, tak žádné. Pro mě je důležité to, jak se ten hráč chová, jak se vykrystalizuje, jaký má přínos pro tým. Dám příklad z našeho ročníku: zrovna můj Josef (ve třídě má svého syna - pozn. red.) teď dává mraky gólů a v bodování bude na špičce, ale vůbec to není náš nejlepší hráč. Má slušné zakončení, jenže v mezihře patří k nejhorším v týmu. Kdyby tomuhle klukovi říkal jiný táta, jak hraje super a ať v tom pokračuje, tak v mladším dorostu skončí, protože bude nepoužitelný.
Co tedy na hráčích kromě jejich povahy oceňujete?
Mezinárodní hokej se brutálně změnil, takže tlak do branky, blokování střel. Chci po nich, aby žádná střela od modré nedoletěla do našeho brankoviště. Když jsem u týmu začínal, všiml jsem si, že se hráči vyhýbají střelám. V tomhle věku? Čeho se bojí? Že je to bude bolet?
Prý jste v týmu zavedl motivační program.
Za prohřešky hráči po pondělním tréninku běhají kolečka, ale mohou si připsat i kladné body, které jim počet těch kol naopak umazávají. Třeba když se někdo snaží zblokovat střelu. Nebo když hrají do těla, s čímž mají ještě velký problém. Na druhou stranu - když vidíme, že máme hodně zblokovaných střel, tak to taky není úplně dobře, protože to znamená, že jsme moc neútočili.
Ještě něčím hráče motivujete?
Snažíme se to dělat formou zábavy. Ale zase takový zájem o to není. Když už jsou děti pořád na mobilech a na Facebooku, slíbil jsem jim, že pokud od někoho dostanu video, jak se doma věnuje patnáct minut strečinku nebo střelbě na branku, budu odpouštět další trestná kolečka. Ale asi mají jinou zábavu, protože se to zatím nesetkalo s velkým ohlasem. Je to těžké, když mají všechno pod rypákem. Jsem z toho trochu zklamaný.
Nemáte pocit, že takto talentovaná třída má na ještě lepší výsledky?
Talent je ptákovina, ti kluci měli velké štěstí, že je tehdy dostal do ruky pan Zavadil. Po jeho odchodu šla disciplína mužstva trochu dolů. Máme tu ledy i v jarních měsících, ideální podmínky k tréninku, tak toho pojďme využít. Tenhle tým pořád patří mezi nejlepší ve své kategorii, takže bych vůbec netvrdil, že šel výkonnostně dolů. Spíš si myslím, že má mnohem větší potenciál, aby šel ještě nahoru. To je ale i o té disciplíně, a pokud si to hráči a rodiče uvědomí, pak mají v hokeji o něco větší naději na delší život.
