Od hranic s Čínou až do Prahy. Jak se stal Kazach Letcem

Dva roky ho nejspíš sami vídáte v letňanské aréně, vždyť si zdejší prostředí i celou Prahu velmi oblíbil. Přitom ještě pár roků zpátky znal tenhle 22letý mladík Českou republiku pouze z vyprávění. Před časem ale dostal příležitost v klubu Letců, kde trenérům pomáhá s tréninky malých dětí. Věčně usměvavý, občas temperamentní, ale velmi dobrosrdečný. Takový je Nikita Michejev z Kazachstánu.

15. listopad 2011, to datum si pamatuje dodnes. Tehdy totiž poprvé v životě vstoupil na českou půdu. Ještě když se doma v Kazachstánu učil v 9. třídě, s rodinou přemýšlel, jestli a kam se vydá do světa.

Maminka ho posílala do Ruska. Táta naopak do Evropy.

"I mě to lákalo co nejvíc na západ. Jednou jsme šli s tátou do sauny a potkali tam trenéra, který mě učil hokej. Vyprávěl mi o jednom klukovi, co se vydal do Prahy," vzpomíná Nikita Michejev s odstupem času. "Ten nápad se mně i tátovi líbil. Zkontaktoval jsem se s ním a nakonec jsem se do Prahy opravdu dostal. Zpočátku to bylo hodně těžké, neuměl jsem ani trochu jazyk."

I on se v Kazachstánu naučil hokej, který chtěl skloubit se studiem. Sice v Česku ze začátku hrával pražskou amatérskou soutěž, ale škola tu byla jeho hlavní prioritou. Postupně dostávala větší a větší přednost před sportovními ambicemi. U hokeje ale přece jen zůstal.

Nikita vystudoval Akademii tělesné výchovy a sportu PALESTRA ve Kbelích. Když byl ve třeťáku, musel si v rámci studijního programu povinně zajistit praxi. K hokeji měl blízko, líbila se mu práce s mládeží, a tak si jako cíl našel letňanské Letce. Domluvil se s šéftrenérem Jiřím Vrbou a začal v klubu pracovat.

U Letců vydržel dodnes. A na cizince je na tom teď jazykově výborně.

"Přitom když si vzpomenu na svou první přednášku ve škole..." směje se. "Profesorka se mě na něco ptala a já vůbec nechápal, co po mně chce. Nerozuměl jsem jí skoro vůbec nic. Po dvou měsících jsem ale přešel do nové skupiny a setkal se s další profesorkou. Ta mi s češtinou obrovsky pomohla. Taky jsem si našel hodně nových kamarádů, se kterými jsem nemohl mluvit rusky."

Cesta domů trvá jeden celý den

Nikita pochází z Usť-Kamenogorsku. Významná průmyslová metropole se dvěma obrovskými továrnami a 300 tisíci obyvateli leží na soutoku řek Irtyš a Ulba na východě Kazachstánu, nedaleko hranic s Čínou i s Ruskem. Nikitovi rodiče, původem Rusové, cestují do sousední Číny často, on zatím nikdy.

"Je hodně poznamenané komunismem, což je vidět třeba na budovách nebo infrastruktuře," popisuje svoje rodné město. "Žije tam hodně muslimů i pravoslavných křesťanů, ale lidé tam jsou přátelští. Náboženství? U nás to žádný problém nevyvolává."

Dokazuje to například 22. březen. Kazaši ho každý rok slaví jako muslimský svátek bez rozdílu původu či náboženských kultur. Čečenci, Rusové, Ukrajinci, muslimové... Do práce ten den nechodí nikdo.

Kdybyste chtěli tento kraj navštívit, pamatujte, že léta jsou horká a v zimě tam běžně naměří i 35 °C pod nulou. "Proto mi zima v Česku připadá spíš jako jaro. Ale odvykám si na mrazy. Doma jsem přes zimu nebyl posledních pět let."

Životní úroveň v Usť-Kamenogorsku je výrazně nižší než ta česká. Průměrná měsíční mzda se pohybuje mezi 200 až 300 dolary, i když je pravda, že náklady na základní životní potřeby jsou mnohem levnější než tady. "V poslední době se tam o dost zdražily potraviny ze Západu," říká Nikita, jehož zálibou je posilovna.

Co by z tradičního kazašského jídelníčku doporučil? Určitě byste neměli vynechat polévku bešparmak nebo kazy a plov. "Kazy je u nás oblíbená klobása z koňského masa, plov je zase rýže s jehněčím a mrkví."

Doma byl Nikita naposledy loni v létě. Kamarádi a příbuzní se ho vždycky ptají na Prahu. "Prahu v Kazachstánu znají všichni. Obecně o ní vědí, že je srdcem Evropy a že je překrásná. A s Čechy, stejně jako s jakýmkoliv jiným národem, nemáme problém. Jsme mírumilovní," ujišťuje.

Až se do své domoviny znovu vydá, cestování z České republiky mu zabere celý den. Neobejde se bez několika leteckých přestupů na různých trasách přes Istanbul, Minsk nebo Moskvu.

"Navíc časový rozdíl tam je pět hodin, takže je to docela hodně náročné. Ale svůj domov vždycky vidím rád. A už se těším, až se zase do Kazachstánu podívám, protože je to moje země."