Podceňovat bruslení se vymstí, varuje specialistka Letců

Bruslení je základ, ze kterého v dnešním hokeji vychází naprosto všechno. Je to snadno vidět v mládeži i mezi dospělými profesionály. Problémem řady klubů ovšem je, že se na bruslení příliš nedbá, což však není případ letňanských Letců. Ti se na tuto činnost detailně zaměřují ve všech žákovských kategoriích a ve svém trenérském týmu mají přímo specialistku už po několik sezon.

Český hokej zaostává, protože neumíme bruslit. Podobná tvrzení jsou často slyšet od řady odborníků, jenže situace se - především na mládežnické úrovni - zatím pořád nelepší. Jak je to možné?

"Je potřeba se od začátku soustředit na základní prvky bruslení jako skluz nebo odraz, aby to děti měly zautomatizované," říká trenérka bruslení Lucie Arazimová, která dříve sama krasobruslení dělala. "Později totiž nemusíte na ledě přemýšlet nad tím, co vám dělají nohy. Můžete řešit jen ruce - tedy hokej."

Přesto se bruslení mnohdy opomíjí. A není výmluvou, že na to není čas, protože v úplných začátcích by mělo být základní náplní tréninků. Jenže mnohdy není.

"Všichni vidí hotového hokejistu a dají dítěti do ruky hokejku a puk už v první třídě. Navíc se klade důraz na výsledky zápasů - dokonce i přáteláků," vysvětluje Arazimová.

V Letňanech je pravidlem, že při lekcích bruslení začínající děti hokejky vůbec nepoužívají. Dostanou je za odměnu jako hokejové vysvědčení až na konci sezony - tedy projdou-li úspěšně nastaveným procesem.

Už pět let je spolu s dalšími trenéry učí právě Arazimová, která se kdysi stala v krasobruslení mistryní republiky. Toto zaměření si pochvalují nejen její kolegové, ale i děti a jejich rodiče.

"V některých klubech začíná dítě rovnou cvičení s pukem, aniž by umělo stát na bruslích. Což je obrovská chyba," připomíná trenérka Arazimová. "Víc by se mělo koukat na to, aby se kluci naučili bruslit technicky správně. A teprve potom k tomu přidávat další hokejové věci."

Dnes už bývalý trenér Letňan Milan Antoš byl na letošním mistrovství světa dvacítek coby spolukomentátor České televize unešený z bruslařského umění Finů. Není divu, že právě oni turnaj nakonec vyhráli.

Zmiňovaní Suomi například používají jako základ krasobruslařský styl, při němž využívají celou plochu odrazu, to znamená, že se odráží od nohy vpřed, nikoli do strany. Zní to jako banalita, ale podobné je to ve všech dalších aspektech.

Díky tomu jsou soupeři v rozhodujících chvílích rychlejší, hbitější a tím pádem efektivnější.

Zjednodušeně řečeno: Češi se na bruslení strašně nadřou a pak hráčům chybí síly na hokej samotný. Jistě, někteří se narodí s přirozeným talentem a jiní se skluz za celý život nenaučí, ovšem to nelze brát za výmluvu.

Hlavní problém tkví v tom, že se vše začne řešit až v okamžiku, kdy nastane problém. Tedy ve chvíli, kdy hráč nestačí na konkurenci. "A to je většinou pozdě, protože když máte něco zafixované, je těžké to přeučovat. Stokrát si něco můžete zkoušet na tréninku, ale při zápase budete pod tlakem stejně bruslit postaru. Když za mnou přijde rodič s desetiletým klukem, je to opravdu těžká práce," říká Lucie Arazimová.

Podle ní je ideální věnovat se technice bruslení nejméně jednou týdně. Platí úměra, že čím častěji, tím lépe.

"Bruslení je základ. Pokud hokejisti nebudou umět dobře bruslit, budou mít v budoucnu velké problémy. Všichni včetně trenérů by se na něj měli soustředit. My v Letňanech se o to snažíme."

Jaké jsou hlavní nedostatky bruslení v českém hokeji

Skluz. Nejdůležitější věc, kterou by měl hokejista disponovat, v Česku však největší svízel. Děti nejsou vedené ke skluzovým cvičením, přitom je to základ, z něhož pak mohou celou kariéru těžit. Výsledkem je ladné, oku lahodící bruslení s minimem námahy. A pochopitelně rychlost, která v dnešním hokeji rozhoduje.

Bruslení pozadu. Druhý největší handicap u nás a jeden z hlavních důvodů, proč je v Česku momentálně akutní nedostatek kvalitních obránců. Nemají totiž jistotu v bruslení pozadu a většinou se musí rozjíždět popředu a pak se otáčet. Pozor: velkou chybou je myslet si, že bruslit pozadu nemusí umět útočníci.

Základní postoj. I tahle maličkost hraje roli. Správně by měl vypadat tak, že jsou nohy pokrčené do pravého úhlu, vystrčený zadek co nejníže, kolena přitom musí přesahovat před špičky. Pak je hokejista stabilní. Realita je taková, že hráči mají napnuté nohy a hlavou koukají dolů, takže ani nemají přehled.

Odraz. Noha by při něm měla jít do protažení a vracet se zpátky ke druhé noze. Díky tomu se využije celá délka odrazu. Opravdu častou chybou bývá, že děti bruslí zeširoka, takže nohy mají od sebe a odraz je hrozně krátký, tudíž neefektivní.

Starty. Akcelerace pochopitelně hodně závisí na síle nohou, trénovat by se však měla i na ledě. A to včetně startů vzad, při nichž jsou důležité výše zmiňované odrazy. To dnes hokejistům chybí. Proto obránci neumí zrychlit pozadu z místa.