LETCI SOBĚ: Síle a soudržnosti pomáhaly zpovědi u svíčky

Soupeři si před bitvami s nimi malovali na tváře válečné barvy. A přiznávali, jaký postrach letňanští šesťáci v minulé sezoně budili. Tahle parta fungovala jako opravdová rodina, jíž šéfoval mezi hráči oblíbený trenér. Společně žili toužený sen, který se rozplynul těsně pod vrcholem. A ukončil tak jednu krásnou éru... Snad proto seriál LETCI SOBĚ vrcholí posledním dílem právě o nich.

Na začátek stojí za to připomenout pár výrazných úspěchů: srpnové zlato ze silně obsazeného turnaje v Brně. I cenný triumf na prestižním vánočním turnaji v Přerově. Do toho dramatické dostihy s Libercem o ligový titul až do samotného konce. Jenže v tomhle závodě mnohdy suverénní Letci skončili "až" druzí.

Když v závěru sezony ztratili klíčové body, kabinu přepadl smutek. Jako byste děckům milujícím hokej zamkli do skříně brusle... Tahle parta prostě byla zvyklá vyhrávat. Byla cílevědomá. A správně poblázněná emotivním trenérem. Měla jedno srdce, jedny plíce i jeden mozek.

Uznání se dokonce dočkala i z táborů těch největších rivalů. "Máte nejšikovnější a nejkomplexnější mančaft plný skvělých individualit," řekl sportovně třeba Jiří Bermann, trenér libereckých mistrů. "Jste nejhokejovější, líp bruslíte a umíte si skvěle poradit s pukem," vyjmenovával letňanské zbraně.

Zároveň vyzdvihl ještě jedno jméno - Michaela Krutila označil za nejlepšího obránce svého ročníku napříč celou republikou. Ano, Krutil je obrovský talent, ne nadarmo se v Letňanech připravuje už s o rok staršími spoluhráči. Nadějí však šestka měla mnohem víc. A týmového ducha k tomu.

Kluci v tomhle kolektivu byli jako bratři rovni jeden druhému.

Tresty i kamarádské vztahy

Zdravě sebevědomí, ale pokorní. Ctižádostiví, a přitom oběma nohama na zemi. Talentovaní i ochotni se obětovat... Radost s nimi dýchat atmosféru v mužstvu. Nebo sledovat, jak se dá žákovský hokej prožívat z trenérského pohledu - pedantským a kamarádským přístupem zároveň.

"Hokej mě naplňuje. A trénování dětí také," tvrdí kouč Jan Zlatohlávek, jenž u mužstva doposud působil. "Bylo mi ctí s těmito kluky pracovat a sdílet s nimi radost ze hry. Hodně z nich to může někam dotáhnout. Byly to skvělé sezony."

Už mezi 12letými dětmi praktikoval trenérské prvky z dospělého hokeje. Svolával týmové mítinky, vedl pohovory s hráči, uměl pořádně zakřičet, ale také spravedlivě pochválit. Motivoval týmovými slogany a hesly - přesně tak, jak se to učil na stáži v Americe. A hráči ho za to milovali.

"Bere nás jako své druhé děti," říkal o něm už v sezoně kapitán František Viaček. "Naslouchá nám, vymýšlí srandu a snaží se, abychom si byli jisti tím, že co společně děláme, má opravdu smysl."

"My tomu věříme, protože dělá to, co jinde nedělají," doplnil Michael Krutil. "Hodně nás toho naučil."

V šestce byla přátelská atmosféra, ale uvnitř týmu panovala také tvrdá disciplína. Trenéři kladli velký důraz na školní docházku a morálku vůbec. Když někdo nosil špatné známky, padl trest. Když někdo něco zapomněl na trénink, padl trest. To samé pro toho, kdo si po tréninku nevyvěsil dres. "Ale všichni to berou," tvrdili oba Letci.

Vyprávěli také, kterak třeba trávili čas na hotelu při výjezdu na turnaj - celý tým usedl do tmy a vytvořil kruh, v jehož středu hořela jen malá svíčka. Společně pak mluvili o různých věcech - jak začínali s hokejem, čeho by chtěli v životě dosáhnout, v čem by se měli zlepšit...

Mělo to ještě víc utužovat partu. A utužovalo.

"Jak hrajeme? S nasazením!"

"Co jsme?" "Letci!" "Jak hrajeme?" "S nasazením!" "Jedna, dva, tři - Flyers!" Tenhle pokřik byl pro mužstvo rituálem před každým zápasem.

Zazníval i na březnovém turnaji v Letňanech, takovém neoficiálním mistrovství republiky ročníku 2002, kde si Letci chtěli vynahradit prohraný boj o ligový titul. Místo toho nepostoupili ani ze základní skupiny a kouč začal přemýšlet o změně.

Přišla, ale až z vůle klubového vedení, které v létě promíchalo takřka všechny realizační týmy. Čímž skončila i společná cesta šesťáků s Janem Zlatohlávkem a Ivanem Utěšilem.